Konference o trans* právech v ČR

Trans*parent pro vás v květnu připravuje 1-denní mezinárodní konferenci zkoumající právní požadavky pro úřední změnu genderu u transgender osob a podmínky pro poskytnutí lékařské péče v České republice v porovnání s jinými evropskými zeměmi se zvláštním důrazem na situaci v Německu.

Datum realizace: 15. 5. 2016 – 1- denní konference

Místo realizace: Svět HUB, Slovenská 21, 102 00, Praha 2

Kapacita: 70 lidí

Registrace: info@transparentprague.cz / do 10.05.2016
 

Cíl konference: Vzhledem k aktuálnímu vývoji v důsledku uznání oprávněnosti hromadné stížnosti podané k Výboru Evropské sociální charty, která poukázala na nepřijatelnou praxi aplikovanou v České republice v souvislosti s právním uznáním genderové identity u transgender osob, považujeme za žádoucí prohloubit společenskou diskuzi ohledně zákonných požadavků provázejících změnu genderu a hledání přijatelných řešení současné situace v porovnání s opatřeními a podmínkami v jiných evropských zemích, především v Německu.

Ve čtyřech blocích zaměřených na jednotlivé aspekty právní a společenské situace a poskytování lékařské péče vystoupí speakeři z řad širokého spektra odbornic a odborníků - právníci/e zabývající se otázkou LGBT* práv jako aktivisté/ky či akademičtí pracovníci/e, lékaři/ky specializující se na péči pro transgender osoby, zástupci/kyně organizací prosazujících práva transgender osob. Zváni jsou též zástupci/kyně z řad psychologů a sociologů. Mezinárodní konference uvítá též experty/ky ze zahraničí. Ve společném dialogu budeme hledat odpovědi na otázky, kterým v současné chvíli čelí naše společnost.

Moderace: Lucie Zachariášová (Úřad Vlády)

Podpora: Konference se koná pod záštitou Ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, s podporou Výboru pro sexuální menšiny Úřadu vlády a s finanční podporou nadace Friedrich Ebert Stiftung.

Program konference:

9:30 Úvodní slovo

Panel 1, 10:00 – 11:30
Genderová identita a její úřední uznání – stávající situace v České republice

4 panelisté, 15-minutové prezentace, 30-min diskuze

  • Jiří Procházka, poradenský psycholog, manželský a rodinný poradce (Centrum psychologicko-sociálního poradenství Středočeského kraje, PROUD)

Genderová identita a její konstituce, biologické vs. úřední pohlaví, gender jako konstrukt a společenské genderové role, sexuální orientace a identita

  • Ondřej Plešmíd, právník (PROUD)

Současná právní úprava ošetřující úřední uznání genderu v České republice. Jak si ČR stojí v rámci vyhodnocení klíčových oblastí trans zájmů v porovnání s ostatními evropskými zeměmi.

  • Lucián Otáhal, právník (Trans*parent)

Důvody, okolnosti a aktuální i předpokládané důsledky hromadné stížnosti podané organizacemi Transfusion, TGEU a ILGA Europe, jež iniciovala v současnosti projednávané legislativní změny. Výstupy a popis stávající situace.  

  • Jana Valdrová,  genderová lingvistka

Uznání jména jako součást uznání genderu

Do jaké míry je požadavek na uznání neheteronormativního jména a příjmení oprávněný a reálný? Kdo v procesu změny jména funguje jako gatekeeper a jaké jsou směrodatné podmínky? Jaké jsou současné možnosti řešení stávající situace?

11:30-11:45 coffee break

Panel 2, 11:45 – 12:45
Situace v ČR z hlediska zdravotní péče

3 panelisté, 20-minutové prezentace, 20 min diskuze

  • Dita Jahodová, socioložka

Obeznámení se závěry sociologické zprávy Trans People and their Experience with Health Care and Legislation vycházející ze zkušeností trans osob v ČR s legislativou a systémem zdravotní péče - v čem je ne/vyhovující?

  • MUDr. Ivo Procházka, sexuolog

Představení pohledu odborné lékařské veřejnosti na právní a lékařské ustanovení práv transgender osob v ČR, obeznámení s vlastní praxí a zkušenostmi a prezentace možných budoucích řešení v souvislosti s oficiální diagnostikou či hrazením lékařské péče ze strany pojišťoven.

  • Třetí účastník panelu bude potvrzen

12:45-13:45 lunch

Panel 3, 13:45 – 14:45
Hlas komunity

  • Viktor Heumann, zástupce transgender komunity v ČR,  (organizace Trans*parent)

Přímá zkušenost trans muže s procesem změny genderu v ČR s ohledem na stávající situaci a v souvislosti s navrhovanými snahami o změny.

  • Julie Koubová, zástupkyně transgender komunity v ČR

Přímá zkušenost trans ženy s procesem změny genderu v ČR s ohledem na stávající situaci a v souvislosti s navrhovanými snahami o změny.

  • Tores Gorgeous, zástupkyně transgender komunity v ČR

Přímá zkušenost trans ženy s procesem změny genderu v ČR s ohledem na stávající situaci a v souvislosti s navrhovanými snahami o změny.

14:45 – 15:00 coffee break

Panel 4, 15:00 – 16:45
Cesta kupředu – německá zkušenost a evropská inspirace a závěrečné shrnutí

3 panelisté, 20-minutové prezentace, 30 min diskuze, 10 minut závěrečné shrnutí

Diskutující: Barbara Havelková, Oxford Law Faculty – Faculty of Law

  • Noah Keuzenkamp (TGEU), EU

Stručný přehled právních rámců pro úřední uznání genderu v jednotlivých evropských zemích. Příklady dobré praxe z hlediska uplatnění lidských práv. Doporučení ohledně nových politik a prosazení hromadné stížnosti podané v rámci Evropské sociální charty na základě předchozí spolupráce mezi organizacemi TGEU a Transfusion.

  • Leo Yannick Wild (TRIQ) Německo

Specifika německé legislativy v souvislosti s právním uznáním genderu a tvorbou politik, gatekeepingem, lobbováním a zkušenosti organizace TRIQ se změnami proběhlými v Německu v oblasti transgender práv. Na čem je ještě třeba pracovat a jaké jsou výhledy a plány organizace do budoucna?

  • Romi Kollárik (Transfúzia) Slovensko

Slovenská řešení na cestě ke změnám systému zdravotní péče pro trans osoby, porovnání a sdílení zkušeností ze země s historicky i politicky podobným vývojem z pohledu trans aktivistické organizace. Identifikace gatekeeperů a problematických bodů při prosazování změn a možných strategií jejich konfrontace.

Tranzice není sebepoškozování, pane prezidente!

Na debatě na klatovské střední škole doplnil prezident Zeman svůj názor na práva homosexuálů pozoruhodným komentářem ohledně procesu tranzice, kterou v ČR ročně prochází několik set transgender osob. Po prohlášení o rovnosti homosexuálů a heterosexuálů­ – „Sexuální orientace je naprosto soukromou věcí každého z nás. Vůbec bych sem nepletl politiku, protože práva homosexuálů jsou stejná jako práva heterosexuálů.”– považoval Zeman za nezbytné pro pořádek ještě dodat: “Já osobně, a berte to jako můj velmi subjektivní názor, trochu nechápu transsexuály, kteří se nechávají přeoperovat, protože tam už bych viděl trestní odpovědnost sebepoškozování vlastní osoby.”

Tento názor ovšem nezazněl z úst nynějšího prezidenta poprvé – v obdobném smyslu se vyjádřil i před dvěma lety na debatě prezidentských kandidátů. Přítomní zástupci LGBT iniciativ Lukáš Houdek a Lucia Zachariášová jej tehdy po diskuzi upozornili na problematičnost takového vyjádření a on následně uznal, že jeho výrok byl zřejmě neuvážený a že si v tomto ohledu doplní znalosti. To se však bohužel zřejmě nestalo a tak nám nyní nezbývá, než poukázat na nesmyslnost a škodlivost jeho prohlášení.

Ne ve všech případech volí transgender lidé hormonální či chirurgickou modifikaci svého těla. Být trans* znamená pociťovat nesoulad mezi svým vlastním rodem a rodem přisouzeným při narození. Mnozí z nás (trans* lidí) volí cestu hormonální a chirurgické přeměny, ale zdaleka tomu tak není u všech.

Tranzice, čili proces změny rodu a rodových znaků, není výsledkem náhlého popudu. Většina trans* lidí si začne svůj skutečný rod uvědomovat v útlém dětství či v pubertě. Trávíme často až celé roky snahou pochopit a zhodnotit tyto pocity, než se s nimi svěříme druhým lidem nebo odborníkům. A i potom nás ještě čeká dlouhá a spletitá cesta systémem zdravotní péče. Jedná se tedy o dlouhodobý proces a o komplexní psychologický, sociální a fyzický vývoj jednotlivce, a ne o jednorázovou operativní změnu, v jejímž momentě dojde ke změně genderu.

Všechny zákroky a léčebné postupy, které se rozhodneme podstoupit v rámci své tranzice probíhají na základě oficiální lékařské diagnózy dle kodifikace Světové zdravotnické organizace pod dozorem odborníků, kteří se ve své praxi řídí nejnovějšími vědeckými poznatky. Tyto zákroky tedy nejsou sebepoškozováním o nic více, než je sebepoškozováním vynětí zaníceného slepého střeva.

Lidé, kteří operativní zásah podstoupí, jsou ve všech případech dlouhodobě v péči sexuologa, prošli psychodiagnostickým, endokrinologickým, gynekologickým či urologickým vyšetřením a dalšími nezbytnými screeningy a testy, mají za sebou minimálně rok hormonální terapie, změnu jména a v neposlední řadě musejí absolvovat posouzení odbornou komisí, která zákrok u daného člověka schvaluje. V žádném případě se tedy nejedná o impulzívní jednání, které je typické pro případy sebepoškozování.

Pozoruhodný je v tomto ohledu i Zemanův názor, který uvádí sebepoškozování do souvislosti s trestní odpovědností. Sebepoškozování jako takové samozřejmě trestným činem není (na rozdíl od navádění či nucení k takovému jednání) a prezident tak staví do nepříznivého světla i ty, kteří tímto nešťastným způsobem řeší své psychické problémy.

Prohlášení tohoto typu poškozují (nejen) trans* lidi. Medicínská stránka tranzice umožňuje, abychom se ve svých tělech cítili správně a pohodlně. Je vědecky prokázáno, že zlepšuje naši kvalitu života. Pokud budeme nazývat světově uznávané lékařské postupy sebepoškozováním, potenciálně komplikujeme přístup transgender osob k léčbě, která jim může doslova zachránit život.

Dánská dívka očima českých médií

Uvedení snímku Dánská dívka do českých kin nebylo pouze velkou událostí tuzemského kulturního světa a queer komunity, ale i zátěžovou zkouškou domácích médií, která o filmu referovala na všech frontách. Ztvárněné téma ovšem i pro novináře obeznámené s transgender problematikou představuje tvrdý oříšek, o to více si ceníme snah některých filmových kritiků učinit příběhu Lili Elbe zadost.

Z filmu Dánská dívka - Eddie Redmayne jako Lili Elbe

Z filmu Dánská dívka - Eddie Redmayne jako Lili Elbe

Pro recenzenty nepříliš znalé tématiky není snadné uchopit postupnou fyzickou a sociální proměnu hlavní protagonistky a s její jinakostí se potýkají s různou mírou úspěchu. Nejproblematičtější přístup jsme zaznamenali v článcích publikovaných na portálu iDNES uvádějící titulky v následujícím znění:

31.1.2016: Byla muž. Přesto se o Dánské dívce musí psát výhradně v ženském rodě link

3.2.2016: Převlékání za ženu je posedlostí. A Dánská dívka silným příběhem link

V podtitulku prvního článku autorka vyjadřuje dokonce následující rozhořčení: „Politická korektnost došla tak daleko, že o titulní hrdince filmu Dánská dívka se má psát výhradně v ženském rodě. Přestože se narodila jako muž.“ U titulků i uvedeného perexu je však otázkou, zda autorce nekřivdíme a zda tato zbytečná a necitlivě formulovaná informace nepochází spíše z dílny senzacechtivého titulkáře.

Ani specifika českého jazyka v tomto případě novinářům práci neulehčují – vzhledem k silně genderované povaze češtiny není snadné popisovat životní příběhy protagonistky a vyvarovat se použití mužského rodu – což v důsledku vede až k tak krkolomným vyjádřením, jaké nabídl např. portál ČT 24: „Před kamerou nechává (režisér) odvíjet příběh Lili Elbe, jednoho z prvních lidí na světě, který podstoupil operaci vedoucí ke změně pohlaví.“ link Autorka recenze však ve svém článku jinak projevuje překvapivou znalost trans* tématiky (vhodně pracuje např. s termínem cisgender). O poznání hůře je na tom autor recenze zveřejněné na portálu ihned.cz link, jenž o transgender identitě hlavní hrdinky píše jako o „defektu, který lze napravit komplikovaným chirurgickým zákrokem“, plete si trans* identitu se sexuální orientací a svůj článek završí povážlivou obavou, zda Eddie Redmayne (představitel hlavní hrdinky) nezůstane navěky uvězněn v hereckých rolích jedinců žijících mimo běžné kategorie (kromě Lili Elbe hvězdně ztvárnil i Stephena Hawkinga).

Z filmu Dánská dívka - Eddie Redmayne a Alicia Vikander jako Lili Elbe a Gerda Wegener

Z filmu Dánská dívka - Eddie Redmayne a Alicia Vikander jako Lili Elbe a Gerda Wegener

Obecně lze tedy v případě českých filmových reflexí konstatovat, že převažuje jasná snaha vytěžit co nejvíce čtenářských bodů ze senzačnosti situace Lili jako transgender ženy, jež ovšem zbytečně odvádí pozornost od kvalit filmu samotných a hereckých výkonů v rolích jeho protagonistů.



S únorem přichází nová individuální poradna Trans*parentu

Existují otázky, na které se prostě nechceš (bojíš, ostýcháš) ptát odborníků nebo na FB skupinách.
Existují obavy, které nemáš s kým sdílet nebo o nich mluvit, protože v tom sám/a ještě nemáš jasno.
Existují odpovědi, které nesedí s tvými vlasními prožitky a zkušenostmi.

Známe to – prošli jsme tím sami

Proto se s Vámi chceme podělit o své zkušenosti v diskrétní, individuální poradně.

Co můžeme nabídnout

- bezpodmínečné přijetí a respekt k Vašemu prožívání
- otevřenost k různorodosti a jedinečnosti každého člověka a jeho tranzice (procesu přeměny)
- základní informace o tranzici
- doprovázení tranzicí v rámci poradenských rozhovorů
- společné hledání odpovědí na individuální otázky  
  (např. jak a kdy projít coming outem; jak řešit oblékání v procesu přeměny; jak vyřešit záchody a sprchy a   
  mnoho dalšího:)
- poradnu mohou navštívit také Vaši rodiče, partneři či blízcí
- tam, kde bude končit naše kompetence, dát kontakt na příslušného odborníka

Co nenabízíme

- odbornou sexuologickou diagnostiku
- psychoterapeutické sezení
- nevyřešíme Vaši tranzici, protože je to vaše jedinečná cesta, ale můžeme Vám být oporou
- jednoduchá, zkratkovitá řešení a šablonovité návody

Co garantujeme

- soukromí a anonymitu

Poradna je otevřená a přístupná formou rozhovoru po Skypu ve čtvrtek 18:00 - 19:00 (účet transparent_poradna). V dohledné době poradnu prodloužíme a přesuneme na kamenné místo, kam, budete moct přijít osobně

Délka jednoho sezení je maximálně 45 minut. Konzultace se bookuje nejpozději jeden den předem na mail info@transparentprague.cz. Domluva konzultace je nutná. 

Poradnu pro Vás povede člen spolku Trans*parent Adam: „Věřím ve schopnost každého člověka, najít a žít svou jedinečnou cestu sebevyjádření. Pracuji 9 let v sociální oblasti a nyní procházím čtyřletým psychoterapeutickým výcvikem.

První poradna již 11. února od 18:00. 

Call Me Bino // LGBT* uprchlíci mezi námi

„Kdo je pro, ubytovat dočasně v obýváku trans* holku z Íránu?“ Pro jsme v našem berlínském bytě všichni, už dříve jsme se domluvili, že v našem rozlehlém komunitním prostoru poskytneme přístřeší potřebným uprchlicím/uprchlíkům z řad LGBT* menšiny.

Do Berlína stále míří tisíce osob ze zemí postižených válečnými konflikty – mezi nimi je samozřejmě zastoupena i početná skupina příslušníků LGBT* minorit. A právě jejich menšinová orientace či genderová identita je hlavním důvodem jejich útěku do Evropy.  V oblastech, které jsou v područí radikálních islámských skupin, ale i v zemích ovládaných nenávistí samozvaných křesťanských misionářů, je pro ně nemožné svou orientaci či identitu svobodně prožívat.  Výhrůžky v podobě smyčky zavěšené na klice domovních dveří, dlouhé dny a noci strávené v jedné místnosti se zhasnutými světly, strach vycházet, fyzické útoky na ulici bez povšimnutí kolemjdoucích, únosy v policejních autech a následné mučení už pro ně snad nikdy nebudou každodenní noční můrou.

Ani po příjezdu do vysněné země však v řadě případů nepřichází kýžená úleva.  Do uprchlických zařízení se přelévají stejné kulturní postoje a náboženské hodnoty, které je do nezáviděníhodné situace v řadách uprchlíků uvrhly. Známy jsou tak případy trans* dívek fyzicky napadaných na ubytovnách či ve frontě uchazečů o azyl – v mnoha případech se tyto musí spolehnout na dobrovolnické či neziskové organizace, které jim zajišťují různé doplňkové služby od donášky potravin přes tlumočníky až po osobní bodyguardy. Právě LGBT* osoby patří tedy mezi uprchlíky k těm nejvíce ohroženým a jejich situaci je třeba řešit hned po příjezdu do uprchlických zařízení, jelikož pobyt v nich je pro mnohé z nich velmi nebezpečný.

Konkrétní problémy, kterým čelí LGBT* lidé prchající ze zemí jako je Sýrie, Afghánistán, Súdán, Írán, Libanon, Uganda, Rwanda, Kongo, Albánie, Černá hora a stále častěji i Rusko, zahrnují především fyzické útoky a výhrůžky, nedostatek soukromí na ubytovnách, odloučení párů, nedostatečnou informovanost o situaci a právech LGBT* osob v procesu azylového řízení, zaujatost a neinformovanost tlumočníků, nedostupnost zdravotní péče a léků, např. pro HIV nemocné (v jednom dokumentovaném případě dokonce s následkem smrti), nedostatečnou psychologickou podporu při řešení silných duševních traumat, homofobii a transfobii ze strany ostatních uprchlíků, úřadů a systému, a v neposlední řadě hrozbu deportace zpět do země, kde tyto osoby s největší pravděpodobností čeká tragický osud.

Samotní LGBT* uprchlíci však za své strasti neviní ani tak své souputníky na cestě za svobodou, ale azylový systém, který nepočítá s homofobií a transfobií v tak extrémní podobě, jež je v uprchlických zařízeních a na úřadech realitou. Celý systém je do vysoké míry cis- heteronormativní – od kolonek ve formulářích nezohledňující LGBT* identity až po přístup úředníků, kteří jsou zvyklí komunikovat především s mužskou hlavou rodiny. Zde přichází na řadu pomoc dobrovolníků z neziskových organizací a také iniciativa přímo z řad těch, kteří v důsledku své jinakosti museli opustit svůj domov.

Na debatě o situaci LGBT* uprchlíků pořádané v Berlíně promluvil i Bino, uprchlík z Ugandy, země, kde je situace LGBT* menšiny alarmující v důsledku nenávistných kampaní křesťanských fanatiků a nepřátelských postojů napříč celou společností a kde je jinakost státem tvrdě trestána (jak též zachycuje silný dokumentární snímek Call Me Kuchu (http://callmekuchu.com/about/), uvedený u nás na festivalech Jeden svět a Mezipatra). Bino si na protest proti stávající situaci rozhodl změnit křestní jméno tak, aby bylo genderově neutrální – a upozornit tím na to, že i mezi uprchlíky existují jiné příběhy, než pouze ty stereotypní a heteronormativní.

Dívka, kterou jsem zmiňoval v úvodu, nakonec našla azyl jinde, ale naše dveře, stejně jako dveře domovů řady lidí, kteří se na internetu dobrovolně hlásí coby poskytovatelé přístřeší pro nejohroženější skupinu uprchlíků – příslušníky LGBT* minorit – však zůstávají otevřené. Snad se však celý azylový systém začne brzy a rychle měnit ve prospěch těch, kteří svá práva vlastními silami nedokáží efektivně prosazovat sami. 

 „...in the end it’s about humanity“ - Bino Byansi Byakuleka -

 

Viktor Heumann

Škatulky a kategorie

Spousta lidí vám řekne, že v zimě jezdí na kole jen blázen. No tak jsem asi blázen. Je polovina ledna, mrzne, předpověď počasí hlásí v noci až minus 18 stupňů, koncem týdne má napadnout dvacet centimetrů sněhu. Přes tuto cyklisticky nepříznivou předpověď se přihlašuji na závod do Hradce Králové.

Předtucha, že tahle akce nebude úplně obyčejná, mě pronásleduje už při vyplňování online registračního formuláře. Na webu cyklomaratontour.cz činím jeden zásadní krok – měním své jméno z Lucie Otáhalové na Luciana Otáhala. No ano, z ženského na mužské. S tím souvisí – sportovci už tuší – mé zařazení do mužské kategorie. Překvapuje mě, jak je to jednoduché – prostě si jen změním kontaktní údaje u svého účtu.

Můj život je již celá léta životem muže – počínaje tím, jak se uvnitř cítím, přes vztahy se ženami, můj vzhled a odívání, až k výběru činností, kterým se věnuji. Že ženská škatulka není pro mě, vím už dávno. V podstatě jsem před tím zavíral oči, soukromý život jsem si zařídil po svém a vlastně jsem se smířil s tím, že navenek budu v určitých situacích vystaven zařazení so světa žen. Tak třeba dámské sprchy. Po závodech jsem častokrát musel čelit nevěřícím pohledům, co že tam dělám. Postupně jsem raději volil mytí v blízkém potoce.

V prosinci loňského roku jsem se rozhodl, že to změním. Zkrátka, nastal čas ukončit ten pohodlný život. Začal jsem změnou svého jména na facebooku. Dobrý den, těší mě, Lucian Luca.

A tak – proč bych měl dál závodit mezi ženskými? Mí soupeři jsou přece v nejsilnější mužské kategorii 30 – 39 let. Jsem proti nim poněkud v nevýhodě – žádné „podpůrné prostředky“ zatím neberu. Ve sportovním světě je obecně známým faktem, že testosteron u mužů je základem jejich lepších výkonů oproti ženám. Moderní medicína umožňuje trans lidem přístup k hormonální terapii, která při dlouhodobější aplikaci způsobí jak vnitřní, tak vnější fyziologické změny. Příkladem úspěšného Female-to-Male sportovce je americký triatlonista Chris Mosier, první otevřeně trans- muž, který se dokonce dostal do národní reprezentace www.transathlete.com).

americký triatlonista Chris Mosier

americký triatlonista Chris Mosier

No, ne každý to dotáhne až do reprezentace. Soudím, že mně už v tomhle směru trochu „ujel vlak“. A tak si nic nedělám z biologické podmíněnosti, která ve sportu prostě platí. Muži většinou dojíždějí do cíle padesátikilometrových cyklomaratonů dlouhé minuty před nejlepšími ženami. Před závodem tak mám jediný cíl – nebýt ve své kategorii poslední. Věřím, že pravidelný trénink se musí vyplatit.

Přece jen se trochu bojím, co na to ten „vnější svět“. Píšu podrobný mail o svém rozhodnutí šéfredaktorovi Cykloserveru. Aleš Linhart mě nadchne svou pozitivní reakcí, mé rozhodnutí závodit mezi chlapy schvaluje a dokonce se těší na článek, který právě píšu. Aleši, díky, jsem poctěn. Shodneme se na tom, že situace je sportovně nevýhodná pouze a jenom pro mě, soupeři nemají důvod, aby něco namítali. Můžou si maximálně pomyslet něco o mé marné snaze. Však – hyn sa hukáže!

V předzávodním týdnu jsem ve volných chvilkách promýšlel rozhodnutí, které vám tu jako hotovou věc předkládám. V určitý okamžik jsem byl přihlášen jak v ženské, tak v mužské kategorii. Když jsem po čase zkontroloval startovní listinu, zjistil jsem, že Lucie Otáhalová z ní zmizela, zůstal jen Lucian. Bral jsem to jako jasný pokyn osudu.

To nejvtipnější ale, přátelé, ještě nevíte. Lucie Otáhalová se totiž v loňském ročníku Cyklomaratontour umístila ve své kategorii na skvělém druhém místě a po hradeckém závodě má vystoupat na stupně vítězů a převzít si cenu. Volné chvilky mi opět slouží k promýšlení, jak jen toto budu řešiti. Hlavou mi běží černé scénáře. Půjdu na podium, budou mě legitimovat občanským průkazem, publikum se rozesměje, budu čelit dotazům, zda cena je pro sestru, kamarádku….

Na přemítání ale není čas, v sobotu 16. ledna zvoní budík brzo ráno a já si musím zabalit tašku oblečení, které na sebe budu v Hradci vrstvit. Vzpomínka na loňské ledové bláto (déšť, dva stupně nad nulou) je stále živá. Sněhová kalamita se naštěstí nekonala, v Brdech leží jen asi 3 cm nového sněhu, hradecká dálnice je zcela sněhu prostá, na start přijíždím včas. Holky mají Lucu Otáhala zapsaného na VIP listině jako redaktora Cykloserveru, jen mě lehce vykolejí požadavkem, abych znova vyplnil přihlášku (formuláře ale došly!). Hbitě se chápu tiskopisu určeného pro běžecký závod, který před chvílí skončil, a na hlavičku dopisuji rukou „cyklo - 40 km“. Pořadatelky, zdá se, lidovou tvořivost spíše vítají (nemusí tisknout další přihlášky). Bývalé soupeřky u registrace nepotkávám, a když, ani si mě nevšimnou. Na startu se sice jedna z nich snaží identifikovat konkurenci, mě nezaznamená, ač stojím přímo vedle ní. Mám z toho lehce potměšilou radost.

20160116_125101.jpg

Tak takový start, jsem, dámy a pánové, ještě nezažil. Startovní koridor je sněhem uklouzaná ledová plocha, takže masa cyklistů se „opírá do pedálů“ opravdu jen v uvozovkách (nechceme se všichni válet v chumlu na zemi už pod startovním obloukem - tohle není Tour de France). Téměř k popukání je úvodní levotočivá zatáčka do pravého úhlu, panelový podklad je jedno kluziště a ještě se svažuje dolů. Za ní se jezdci zkusmo rozjíždějí, a vida, docela to jde, v lese je podkladem šotolina, takže pláště drží, jen pozor na ty zasněžené ledové plotny, zapadané listím, stačí necitlivě zmáčknout brzdu, a letíš.

Po dvou hodinách jízdy jsem v cíli, dávám si jídlo a přemýšlím o závodě a nadcházejícím vyhlášení loňského ročníku. Ve startu v mužské kategorii mi nikdo nebránil. Jsem zvědav, zda si někdo všimne, že tatáž osoba bude ve druhé části dne přebírat cenu v kategorii ženské. Z myšlenek mě vytrhne příjezd první ženy do cíle. Tak výborně, jsem „nultá žena“! Těší mě to. Ve své kategorii se umisťuji přesně v polovině – to mě těší ještě víc. Nebyl jsem poslední!

Při převlékání v autě promýšlím únikové strategie. V první řadě lituji, že jsem si nevzal někoho s sebou, kdo by za mě cenu převzal. Chytá se mě pokušení bít hlavou do volantu – jak jen jsem toto mohl nenaplánovat dopředu? No dobrá, budu k sobě upřímný, tahle myšlenka mi probíhala hlavou, ale fakticky jsem ji zavrhl. Další možností je prostě z Hradce odjet a nechat si cenu poslat poštou. Ale ani to ne, útěk zavrhuji. Tohle je výzva, které je potřeba čelit. Kromě toho mě kolega z týmu požádal, abych mu vzal cenu v případě, že by se vyhlašovala víc než tři místa – byl ve své kategorii čtverý a bedna mu těsně unikla. Co bych mu řekl?

Kroky tedy nasměřuji do country clubu Lucie (jak příznačné). Tady mě vítají desítky neznámých tváří, dnes je to pro mě úleva. V klidu si dávám na baru kafe a tleskám a tleskám závodníkům na stupních vítězů. Sál se pomalu vyprazdňuje, ti, co již byli vyhlášeni, nemají většinou zájem sledovat ostatní. Nedbalá organizace akce jim to neusnadňuje – žádná hudba, žádná zábava pro děti, žádné občerstvení pro všechny, jen jedna paní servírka a barman, oba evidentně nestíhající takový nápor lidí. Od vyhlášení jsem nečekal naprosto nic a to naprosté nic se také stalo. Většina oceněných zde není (koho zajímá vyhlášení uplynulé sezóny v lednu následujícího roku?), a tak na pódium kráčejí otcové, manželé či partneři oceněných. Nikoho nepřekvapuje, že Verunka Nováková je vousatý statný čtyřicátník. Takže to bychom měli, mé zjevení v ženské kategorii tady nebude nikoho zajímat.

Očekávání se potvrdilo, kráčím na podium, podávám si se soupeřkami ruku, dostávám obligátní igelitku, medaili, fotíme se, a je to. Šup, na řadu přicházejí další. Tohle byla nejspíš moje poslední „bedna“, lítost ale necítím. V životě jsou přede mnou jiné výzvy, než vítězit na tratích bikových maratonů.

autor: Lucian Otáhal pro cykloserver.cz

Zázrak jménem jméno

Medicínský svět se mnou nepočítá. Nemá na mě škatulku. Nepočítá se mnou více méně ani svět psychologický, v jeho slovnících jsem možná nějaká okrajová novinka. Já naopak kašlu na medicínu co to jde, alespoň v případě transgenderu. Nejsme sice na ostří nože, ale nějak se v té věci nemůžeme shodnout. Lékařské praxi mám za zlé, že pro změnu jména si musím na vlastní žádost nechat napsat duševní poruchu, a ona mi má naopak za zlé, že tu poruchu odmítám kudy chodím.

Ano, říkám tomu srážka s realitou, která probíhá nějak takhle: Něco po nás chcete, my vám to dáme, dostanete k tomu ale něco na cestu. F64.0 - diagnózu transsexualismus. Čert vem, že nejste transsexuál.

Přitom je to tak jednoduché. Jsem trans*. V mém případě to "téčko" mluví výhradně o svobodě těla a duše, o svobodě genderového vyjádření. Ani trochu nemluví o změně pohlaví. Někde na škále od M do Ž se často probouzím někde uprostřed, i když se mi občas stává, že mě přepadnou nálady a nápady, které bývají víc přiřazeny emku nebo žetku. Například, když mluvím na svého psa, a zrovna ho miluju úplně nejvíc nejvíc, průměrné emko by nikdy nepřiznalo, že se takhle rozněžňuje, šišlá a pěje různé fistule. Když mě ale někdo přitlačí ke zdi (často lékař, který chce zachraňovat můj život či zdraví) a přinutí mě k nějaké sebe-identifikaci, dost se u toho kroutím a vůbec se mi nechce, ale nakonec ze mě vypadne něco jako non-binary genderqueer. Ne že by fluidnímu genderu moc rozuměli.

A když si takhle léta plynu na té genderově tekuté škále tam a zpět, jedinné, co mi k příjemnému a bezstarostnému plynutí dlouho chybělo, bylo i genderově neutrální jméno. Takové, které nemá v zadu ocásek "ová" a neznamená, že všude tam, kde vytáhnu občanku potkávám pozvednutá obočí, a všude tam kde jsou jenom dvojí (emkové a žetkové) dveře, se křičí, nebo trapně upozorňuje na písmenka.

Jazyk totiž vytváří realitu. A jméno vytváří každodennost. Každodennost pasažéra ve vlaku který/která má jízdenku na jméno, každodennost člověka, který jde na technickou svému autu, každodennost člověka, který si chce bez problému vyzvedávat vlastní poštu. Jméno, které sedí, má zkrátka nezměrné výhody. Bez něj nelze jít ani k volbám. K občance se totiž nevydává potvrzení, že je doopravdy vaše.

O to důležitější byl boj o tohohle Banditu. Získání nového jména a příjmení nebyl rozchodem s mým původním jménem. Byl to rozchod se společností, která nebyla schopna za feminním příjmením umožnit existenci genderově svobodného člověka. Byl to rozchod s českým jazykem, jehož rigidita vytváří nesmyslně polární svět.

Nebyl to boj bez ztrát, ale byl to boj k vítězství. S efšedesátčtyřkou nakrku jsem pelášil/a rovnou na matriku, v ruce žádost o podivné jméno Rad Bandit, které znělo tak cize, že nad ním paní matrikářka pozvedla obočí po nezvykle dlouhou dobu. Zadívali jsme se na sebe upřeně. Adrenalinová chvilka, očekávání nejhoršího, ale místo toho zaznělo překrásné: Sežeňtě si k tomu jménu posudek, že vyhovuje požadavkům českého jazyka a my to vyhodnotíme.

Rozsudek zvaný další podmíněná naděje. Nejen pro mě, ale pro spoustu dalších trans lidí, kteří něchtějí podstupovat změnu pohlaví, ale stačí jim poladit pár drobností k tomu, aby se jim žilo dobře. Součástí takového procesu "lazení“ je totiž nezbytnost volby. Zvolit si míru zdravotní péče, zvolit si jméno, které jim sedí a zvolit si rychlost nebo pomalost s jakou se to stane.

V mém případě byl úkol jasný. Nalézt jazykovědce či jazykovědkyni, kteří by na papír lípli další podpis dalšího odborníka, který má vydat další rozsudek o mém dalším životě. Asi jsem ale vážně dítě štěstěny. Ač jsme se osobně nikdy nesetkaly/i, průlomový posudek genderové expertky a jazykovědkyně PhDr. Jany Valdrové nejenže vydal jednoznačně pozitivní vyjádření zvolenému jménu, ale současně se bez velkých fanfár, zcela jasně a bez výhrad postavil za práva trans lidí v České Republice svým nekompromisním zněním:

1. Křestní jméno Rad existuje, např. v arabštině znamená "hrom";

2. Také v ČR žijí lidé s křestními jmény z jiných národností, např. Irina, Oleg, nebo s cizí podobou českého jména, např. Nicole, Natali;

3. Jméno Rad odpovídá požadavkům na českou podobu jména, nepůsobí problémy při výslovnosti nebo zápisu a je skloňovatelné (Rad jako např. Konrád);

4. Jako lingvistka upozorňuji na závažný nedostatek v české pojmenovací praxi, a sice stávající velmi úzký výběr jmen pro lidi při změně pohlaví/identity (Alex, Vlasta, Nikola, René). Není možné setrvávat při této praxi a stigmatizovat osoby při změně pohlaví/identity tím, že budou moci volit jen z těchto několika málo jmen.

5. Žadatel se s jménem Rad Bandit plně ztotožňuje

A to samé u příjmení. Poslední zmínka o německém jménu Bandit zazněla někdy v roce 1934, když si Sigfried Bandit koupila lístek na loď do ameriky. Cestovatelka sice někam odplula, ale jméno v každém případě zůstalo, a ani toto nečiní nikomu žádné zvláštní problémy s výslovností. A tak tady v závěru vyprávění už je snad jasné, že toto je příběh s dobrým koncem. A to nejen proto, že jeden genderově fluidní člověk si konečně po letech oddechl, když usměvavá paní matrikářka vyrazila kulaté razítko při schválení žádosti o změnu jména, ale hlavně proto, že celá věc je dílčím, ale důležitém krůčkem směrem k tolik potřebné volbě v životech osob nekonformního genderu.

Rad Bandit

Jen tak si politicky zaplavat

Před operací si veřejně nezaplavete, protože tělo nějak není to "ono", po operaci to nějakou chvíli nejde, a jizvy na hrudníku, nebo viditelná transgenderovost někdy odsoudí k překvapeným pohledům nebo potutelným úsměškům už napořád. Zkušenost máme mnozí. S ní často přichází i nechuť odhalovat tělo kdekoli v cis a heteronormativním prostoru – prostoru kde dominuje představa, že jiní lidé neexistují, a že se všichni identifikují se svým biologickým „pohlavím“.

Pak si v tom běžte zaplavat, zrovna když nemáte náladu vysvětlovat lidem, že jejich představa o binárním světě, kdy kluci vypadají takhle, a holky jinak, je naprosto zcestná. A není se čemu divit. I já chodím na bazén raději relaxovat než vytvářet aktivistické debatní kroužky a vybojovávat si právo "na klid". I když jsme zcela nekonfliktními lidmi, konflikty se na nás někdy lepí stejně často, jako samotné nepochopení transgenderu. Tohle je smutná realita, která provází spoustu trans lidí při vstupu do veřejných prostorů rekreačních center, posiloven a bazénů, zkrátka všude tam, kde jsou na dveřích panáčci a panenky.

Právě proto mě zaujal leták v jednom z místních komunitních center v Seattlu, který se chlubil nápisem „Plavání pro všechny genderové identity a pro různá těla“. Malé sdělení v zápatí, že akce je organizována místní feministickou skupinou vedlo k mému radostnému zavýsknutí.

Vyrazil jsem tudíž na bazén hned následující sobotu.

Vyrazili jsme vlastně dva. Rickovi byl přidělen ženský rod po narození, ale sám se identifikuje jako muž. Přestože podstoupil operaci, aby vypadal víc jako muž, každodenně absolvuje nepříjemná rozhodnutí: Kterými dveřmi projít, mužskými nebo ženskými? Bez ohledu na to, které dveře vybere, lidé na něj zírají, a bohužel někdy i hůř. Křičí. Svět má ale většinou jen dvoje dveře. Bazény speciálně, představují extrémně binární místa.

Jenže tenkrát je všechno jinak. Už při vstupu do budovy komunitního centra Rainier Beach na nás zapůsobil obrovský banner: Trans lidé, vítejte! O krůček dál nás a další příchozí zaujaly malé fialové trans vlajky, které měli zaměstnanci připnuté na hrudích. Dokonce se mi zdálo, že se na nás nějak neuvěřitelně přátelsky smějí. Zreflektoval jsem proto svoji evropskou odtažitost a přistoupil na veselou náladu, která v centru panovala. Brzy se ukázalo, že to není podfuk. To co leták sliboval, přesně se dělo uvnitř.

Nápisy, All-gender Changing Rooms nám daly svobodu nevybírat a prostě zaplout do prvních dveří, které se nám líbily. Žádná tenze, žádné pohledy, žádné nepříjemné pocity. Do bazénu jsme skočili s nadšením. Přišlo mi, že jsme se ocitli v nějakém fantastickém hřišti dospělých. Lidé všech barev, etnicit, velikostí a tvarů, těla oblečená, těla v plavkách, těla v tričku, všechno bylo dovoleno a všichni prošli dveřmi, kterými se jim zachtělo. I paní na vozíku. Plavčíci jak vystřižení z Baywatch měli místo červených trenek fialové, děsně nám fandili do mikrofonu a do toho pouštěli punkové vykopávky, které už jsem dlouho neslyšel.

Z točité skluzavky se stal hit večera, a vidět dospělé lidi takhle blbnout bylo důvodem k úsměvné vzpomínce, která se mnou zůstala ještě dlouhé týdny. Genderová vodní anarchie nás nakonec tak spojila, že se nikomu nechtělo jít domů, a tak jsme všichni vyrazili na drink. Až na baru někde v Columbia City jsem se od pořadatele Salim dozvěděl, že se jednalo teprve o druhou z pilotních akcí All Gender Swim v Seattlu. Důvod? „Přijde nám nesmyslné, aby trans lidé, lidé různých etnik, lidé, kteří chtějí zůstat v bazéně zahalení, a lidé s postižením museli bookovat bazén sami pro sebe. Je to drahé, a vlastně smutné. Rozhodli jsme se, že všechny lidi, kteří mají ztížený přístup k plavání, spojíme dohromady a přinutíme tak město, které rekreační centra provozuje, aby vyhradilo čas a prostor právě těmto skupinám.“

Aha, uvědomil jsem si, že šlo vlastně o politické plavání. Měli jsme dokázat, že nás je dost (přišlo 80 lidí), a že si zasloužíme svůj prostor pro svobodu genderově-fluidního a jiného těla. Ostatně jinde se to již povedlo. Ve východním Vancouveru, jen pár kilometrů odsud na sever je celé jedno genderově neutrální rekreační středisko, jiní provozovatelé nabízejí Transgender Welcome čas specificky vyhrazený queer a trans komunitě. Plavání v šatech, nebo v oblečení není v severní Americe žádnou výjimkou. Nikdo není nucen do plavek a gumových čepic. Někdo pochopil, že ideál dokonalého těla je lež, a že prvním krokem, jak se jí postavit, je umožnit lidem přijít tak, jak chtějí a jak to potřebují. Narazil jsem tak na jeden z mých nejzajímavějších a nejpodnětnějších dní na západním pobřeží. Plavat teď chodím dvakrát týdně, myslím, že už méně politicky. Přestože záchranáři už zase nosí červené trenky, kření se na mě pořád tak nějak spiklenecky. Já vím, že Rainier beach je pro mě bezpečné místo. 

 Schuyler Bailar - plavecký trans* reprezentant harvardské univerzity

 Schuyler Bailar - plavecký trans* reprezentant harvardské univerzity

Trans* formace v ČR - co chceme změnit?

Jaké je žít jako trans* člověk v Čechách? Pojďme se spolu zamyslet nad tím, co nám v naší zemi vyhovuje a co bychom mohli reálně v brzkém horizontu zlepšit – jaké jsou klady a limity českého zákonodárství, zdravotnictví či státní správy ve vztahu ke trans* osobám? Co nás trápí a jaké jsou možnosti řešení našich problémů? Každý/každá z vás se může aktivně zapojit do debaty o trans* problematice v oblasti legislativy i každodenního života u nás.

Organizace Transparent a Transfusion s podporou nadace FES spoluorganizují sérii 4 setkání zaměřených na posílení trans* komunity v ČR v následujících termínech: 1. setkání - 24. září, 2. setkání - 15. října, 3. setkání - 5. listopadu, 4. setkání - 26. listopadu.

1. První ze setkání české trans* komunity – v úvodu zrekapitulujeme hlavní specifika situace trans* osob v naší zemi a řekneme si, co každého/každou z nás trápí a co bychom chtěli/y změnit.  Prozkoumáme aktuální možnosti prosazení námi požadovaných změn a na této bázi vytyčíme jednotlivé dílčí body k diskuzi na následných tématických setkáních.

2. Druhé setkání bude zaměřeno na české zákonodárství – představíme si klady a zápory české (trans*) legislativy – jak jsme na tom v porovnání se světem? Zástupci Transfusion představí své snahy zaměřené na změnu legislativy a pohovoří o důvodech a možných důsledcích žaloby na stát podané ve spolupráci s Transgender Europe.

3. Na třetím setkání se zaměříme na neméně palčivou oblast – zdravotnictví – a s ním spojené otázky reprodukčního zdraví a rodičovství. Po úvodním příspěvku shrnujícím situaci u nás proběhne diskuze, z níž vyplynou návrhy systémových řešení a strategie pro následnou osvětu a zlepšení dialogu s lékaři.

4. Poslední setkání bude věnováno problematice administrativy, která se blízce dotýká každého z české trans* komunity – jedná se především o komplikace spojené se změnou jména, požadavkem rozvodu atd. Pomůže případný úspěch na poli legislativních změn k eliminaci zbytečných administrativních formalit?   

Těšíme se na diskuzi s vámi v příjemném a ničím nerušeném prostředí kavárny ROH. 

Prázdniny bez genderu

Jsem tu teprve pár týdnů, přesto se mi podařilo potkat několik stovek lidí. Celé to začalo na východním pobřeží. Ve Washingtonu DC se nás sešlo pětapadesát z osmačtyřiceti zemí světa. Pakliže abacedně, začalo by to Albánií, Bangladéší, Bolívií, Brazílií a končilo Zimbabwe. Spojuje nás hodně, na téhle konferenci však také minimálně dvě věci: Mluvíme anglicky, a jsme tu společně, protože doma roztáčíme ozubená kola občanské společnosti. Každý trošku jinak a s jiným cílem. V Papui nové Guinei se bojuje za rovné příležitosti ve vzdělávání žen a dívek, v Ugandě jde o distribuci solárních panelů do každé domácnosti, a ve Vietnamu je zapotřebí rozvíjet politický pluralismus. Já mluvím o problematice ženského, trans a genderqueer bezdomovectví. Opravdu u vás nepřijmou na noclehárnu trans člověka podle jeho/její genderové preference? A kam tedy půjde spát? A vy jste v Evropské unii? I s takovými otázkami se setkávám. V Evropské unii jsme, říkám. To ale neznamená automatickou sociální spravedlnost a už vůbec ne genderovou a transgenderovou citlivost provozovatelů sociálních služeb. Co se s nimi tedy děje? Tady už je odpověď daleko složitější. Slyším o případech, kdy je trans žena nucena nosit mužské šaty a čelit šikaně mužů na pokoji, plakat do polštáře a přát si být "mezi svými". Co ale znamená "mezi svými", v očích sociálních pracovníků neurčuje sebeidentifikace, ale podoba gentiálu, který je navíc zapsán v občance, a přes tu vlak nejede. A co ještě se s nimi děje? Ptají se mě.... Jindy prostě nepřijdou. Často propadají sítem sociální pomoci, a je to škoda, přestože víme, že vyrůstat jako trans teenager je někdy pěkná nálož. Taková, že útěk z domova je někdy jedinná možnost, jak ustát tlak rodičů nebo ve škole. A to všechno jen proto, aby boj začal nanovo – v tom systému, který měl pomoci.

Mluvíme dlouho a hodně. Pětapadesát aktivistů ze všech koutů planety, pětapadesát a víc problémů. Večer usínám zahlcením a myšlenkami. Ty ze Rwandy a Sierra Leone mi přece jen nedávají spát. Přesto se tu cítím nějak víc doma než doma. Moc o tom nepřemýšlím, do chvíle než ke mě při ranní kávě přispěchá Dilek z Turecka a síla jejího hlasu zalije místnost. "Rad, I have to introduce you to my dear friend Selenia! Selenia, this is Rad! They are from Prague, and they are doing some great work on homelessness. Po těch slovech mi najednou dojde, proč se tu cítím tak dobře. Za posledních pět dní se nikdo nenimral v mém genderu, jsem tu s desítkami lidí a ta otravná otázka "Are you a boy or a girl?" ještě nepadla. Dovoluje to jazyk, dovoluje to síla a intenzita problémů se kterými sem všichni přijeli. Dostal jsem se do situace a společnosti, kde nenastala nepotřeba zkoumat jestli jsem muž, nebo žena. Nepodstatné věci se tu v nabitém programu neřešily vůbec. I přesto mě ale neopustila myšlenka, že šlo o náhodu. Dilek je feministická aktivistka, proto její citlivost? Představila mě genderově neutrálně. Byla jedna ze sta? Šlo o štěstí?  

Od konference uběhly týdny. Přesunem o čtyři a půl ticíce kilometru z východního na západní pobřeží se nic zásadního nezměnilo. Ve výtahu kancelářské budovy mě Bryan představuje své kolegyni: "This is Rad, they are here for few months" Hi! Usměji se a vysvětluji proč jsem v Seattlu. Ještě ten den zavítám do knihkupectví. Asistent zahuláká na šéfa: "Can you help? They are looking for Bitch!" Na náhody už nevěřím. Pracuji dvanáct hodin denně, přesto mám pocit, že jsem tu na dovolené. Prázdniny bez genderu. Úleva od zkoumavých pohledů, nepříjemných otázek těch, kteří se můžou přerazit, aby ulevili své nejistotě. Žádné detektivní strategie, žádné kličky a vývrtky. Seattelští zdají se být úplně v klidu, když se ocitnou v jedné místnosti s člověkem jehož gender netuší. 

I takhle vypadají přechody v Seattlu :)

I takhle vypadají přechody v Seattlu :)

Report z Prague Pride 2015 ♡

Pro Trans*parent začal Pride týden už v pondělí 10.8., kdy naše pravidelná podpůrná skupina pokračovala DIY workshopem a výrobou transparentů do sobotního průvodu.

V úterý jsme se pak v Centru Člověka v tísni v galerii Langhans (který se po dobu trvání Prague Pride proměnil v Pride House) sešli s Noahem Keuzenkampem z TGEU a s queer a trans* aktivisty z Islandu na společném sezení - tzv. capacity building tréningu. V rámci něj nám Noah představil fungování a cíle této mezinárodní organizace a odprezentoval možnosti, jak se můžeme do jejich aktivit zapojit i my.

V pátek večer jsme v rámci Prague Pride v Langhansu pořádali blok tří diskuzí na téma trans* vizibility. Začal společnou prezentací Damiána z Trans*parentu a Ondřeje Trhoně, studenta žurnalistiky, která se věnovala problematice prezentace trans lidí v českých médiích.

Následovala diskuze s Damianem (Pandamian), Christine Pohl, která pomáhá organizovat podpůrné skupiny, a spisovatelkou Sabine d’Iable. Blok moderoval Viktor z Trans*parentu a kromě osobních zkušeností s mediální prezentací jednotlivých hostů, jsme se propracovali i k tématu jazyk a jak se slova, kterými o transgenderu/transrodovosti mluvíme, vyvíjí.

I přesto, že bylo neuvěřitelné teplo, zůstala nás spousta ještě na poslední část programu - diskusi na téma mediálního obrazu trans* lidí za hranicemi ČR s oceněnou švédskou herečkou Sagou Becker a aktivistou z TGEU Noahem Keuzenkampem, kterou moderovala Bára Šichanová.

V sobotním průvodu jsme pochodovali pod vlajkou Trans*parentu se skupinou trans lidí, kterou svolala organizace Transfusion. Z hlediska našich aktivit byl letošní Pride týden velice nabitý a jsme rádi, že jsme přispěli i vlastním programem. Už teď máme mnoho podnětů a nabídek na spolupráci na příští rok, takže na Prague Pride sice poprvé, ale určitě ne naposled!

Šest rad pro cis novináře, kteří se nebojí

Jste cis, cisgender. Například žena. Vaší mamince v porodnici oznámili, že má dceru. Pokud je vám pětadvacet a víc, pravděpodobně vám propíchli uši, už když jste byli batole. Možná byla vaše nejoblíbenější hračka velký červený náklaďák, ale pořád jste neměli problém s tím, že vás lidi brali jako holku. Možná jste rádi četli a vymýšleli dobrodružné příběhy, ale pořád vám nevadilo, že máte chodit světem jako holka. I když to není vždycky výhra.

Teď jste dospělí a živíte se psaním.

Jste dospělí, jste cis, jste novináři, a chcete napsat o tom, že všichni lidi nejsou cis. Že se všichni lidi neztotožní s označením, které dostali v porodnici. Chcete o tom napsat, ale nevíte, jaké to je být trans.

Protože tuhle situaci znám z osobní zkušenosti, tady je mých šest základních rad:

1. Musíte to být vy?

Neberte to osobně. Tahle otázka je zásadní a vždycky by měla stát na začátku, než se rozhodnete psát o menšině, ke které nepatříte. Neznamená to, že byste byli špatní autoři, nebo že by vás někdo podezříval z nedostatku empatie. Jen si musíte uvědomit, že tu nejde o vás. Společenské debatě o LGBT právech by neměli dominovat heterosexuální cisgender lidé.

Jako příslušník většiny máte výhodu, privilegium. Jste víc slyšet. Je pro vás snazší najít tribunu, ke které by vás pustili. Lidi vás poslouchají a věří vám víc, než kdybyste k většině nepatřili. Váš první krok by neměl být ten, že si stoupnete před dav a začnete mu tlumočit, co jste se od menšiny dozvěděli. Pokud to aspoň trochu jde, využijte svého privilegia, drapněte pomyslný mikrofon, a pak ho předejte někomu, kdo může mluvit přímo z vlastní zkušenosti. Jeho hlas je ten, který musí být slyšet. Ne váš.

2. Pozor na háelpéčka

Když už uznáte, že bez vašeho cis hlasu se ty správné dveře neotevřou, uvažujte nad formou článku a dejte si pozor na klišé, jako jsou takzvané hluboké lidské příběhy. Ano, osobní výpovědi mají velkou hodnotu. Pokud jde o lidská práva, průzkumy a statistiky nejsou všechno, osobní svědectví nic nenahradí a je potřeba naučit se jim naslouchat. Hluboký lidský příběh neboli HLP je ale jiný žánr. Obvykle jej vypráví, nebo alespoň rámuje, druhá osoba, a text plní dvě základní funkce: uklidňuje a dojímá. Není podstatné, jestli to autor zamýšlel, počítá se konečný efekt.

Potřeba uklidnit čtenáře je asi z velké části podvědomá a pramení z autorovy vlastní nejistoty a psychického nepohodlí. Je to nutkání ubezpečovat sebe i publikum, že člověk, o kterém píšete, je vlastně jako vy, že i přes svou jinakost nějak zapadá do toho, co většina považuje za normální. Že není “příliš jiný”, a tím pádem se nad jeho životem můžeme beze strachu dojmout. Proto máme tendenci například u trans žen vyzdvihovat to, když naplňují stereotypní představy o cis ženách (štíhlé prsty, elegantní krok, jemné rty). Je to ponižující a scestné. Trans žena je žena, a trans muž je muž, nezávisle na jejich vzhledu. Pokud se sami vyjádří k tomu, jak svůj vzhled vnímají, můžete je citovat, ale nepoužívejte cis normu jako rámec. Totéž platí pro jakoukoli jinou vlastnost.

3. Odborník není konečná autorita

Jako cis budete mít zřejmě problém udělat si v tématu jasno, protože zkušenosti trans lidí nebudou jednotné. V takové chvíli vám možná váš podmíněný novinářský reflex poradí obrátit se na psychology, psychiatry a další experty, protože jejich náhled by přece měl být objektivní a jejich úsudek přesný. Tak vznikají články, ve kterých se autor opakovaně vrací k informacím, které dostal od svého odborníka na telefonu, a podává je jako fakt. Skoro se zdá, jako by doktoři měli trans lidem rozumět lépe, než rozumějí oni sami sobě.

Jenomže odborný náhled má svoje limity. Téma jakékoli menšiny se vždycky primárně týká oblasti lidských práv, politiky, etiky. Pamatujte, že i psycholog je pořád většinou cisgender osoba náchylná ke stejným předsudkům jako ostatní, někdy dokonce o to víc, že se spokojí se svým vlastním úzkým pohledem na věc a příliš nesleduje například vývoj LGBT práv.

Menšinová rodová identita není psychologický problém, je to psychologický jev, ze kterého dělá problém teprve společenský kontext. To je místo, na které byste se měli soustředit.

4. Nečekejte, že to bude jednoduché

Je jenom jedna věc, která spojuje všechny LGBT lidi: jsou LGBT. Nebudou mít všichni stejné politické názory, stejný vkus, stejnou barvu pleti, stejné zájmy, stejné hodnoty. A hlavně, budou se lišit v názorech na LGBT témata. Tenhle přirozený a očekávatelný fakt z nějakého důvodu spoustu cisgender heterosexuálů překvapuje. Rádi bychom měli věci jednoduché. Když se po nás chce, abychom něco pochopili a někoho respektovali, složitost nás odrazuje.

Obzvlášť hloupá a bohužel častá reakce je pocit dotčenosti. "Já se snažím pomoct, a vy mi to takhle komplikujete.”  “Jak o vás má někdo psát, když se nedokážete dohodnout?” Pokud se někomu daří běžně psát o tématech, která jsou jednoznačná a všichni zúčastnění se shodnou, gratuluji. My ostatní žijeme v realitě, a ta bývá trochu složitější. Znamená to, že je všechno relativní, všechny názory mají stejnou platnost a zaslouží si stejný prostor? Ne. Existují obecná pravidla, která platí vždycky:

  • Cílem je korigovat existující nerovnoprávnost, ne rozdat nebo ubrat všem stejným dílem.
  • Lidé by měli mít co možná největší prostor pro sebeurčení.
  • Pro jednotlivce používejte taková zájmena, jaká sami preferují. Ať se dotazovaný identifikuje jakkoli, věřte mu.  
  • Při výběru termínů se řiďte tím, jaká slova používají přední organizace nebo aktivisté, ale věnujte pozornost i dalším hlasům uvnitř komunity. Mějte přehled.

5. Nepodmiňujte svou podporu vděčností

Nikomu neděláte milost. Ne, lidé, o kterých píšete, by neměli být rádi, že jim vůbec věnujete pozornost. Je přirozené a žádoucí mít ze svojí práce dobrý pocit, ale dávejte si pozor, aby vás primárně nemotivovala potřeba vidět sami sebe jako spravedlivého a čestného člověka. Když budou váš text kritizovat, neberte to osobně. Když přijde naštvaná reakce, neurážejte se. Připomínky automaticky neodmítejte, ale opravdu je zvažte a případně se opravte.

LGBT lidé vám nedluží vhled do svého soukromí, nedluží vám odpovědi na intimní ani jiné otázky, nedluží vám vděčnost. Máte právo na základní slušnost, ale i o to přicházíte, pokud nebudete respektovat osobní hranice, které si váš subjekt stanovil.

6. Nebuďte neutrální

Je v pořádku začínat z pozice zdravého naštvání, nesnažte se ji odbourat. Jde tady o diskriminaci a rovnoprávnost, ponižování a respekt. Pokud ve vás nic z toho nebudí emoce, je něco špatně. Nepropadněte představě, že váš náhled musí být “vyvážený”, že byste si měli hrát na ďáblova advokáta a vymýšlet argumenty hájící status quo. Ani status quo totiž není neutrální.

Rovná práva nejsou něco, co se uděluje za zásluhy, má na ně nárok každá lidská bytost. Nespekulujte, jestli je vůbec žádoucí uvolnit legislativu tak, aby trans osobám umožnila sebeidentifikaci nebo jim usnadnila rodičovství. Cisgender lidé každou chvíli udělají chybu a nikoho nenapadne jim práva plošně vzít. Nenechte se přesvědčit argumentem, že změny zákona by přinesly úřední komplikace.

Podobná témata se dají zpracovat od stolu, ale nedají se nastudovat za víkend. Vyžadují dlouhodobý zájem. Nemusíte nikam do terénu, účast na pride pochodu je fajn, ale nenabídne vám lepší vhled do toho, jaký je každodenní život LGBT člověka. Sledujte činnost iniciativ, čtěte blogy a diskuse, aniž byste se aktivně zapojovali. Když máte potřebu okamžitě reagovat, spolkněte, co chcete říct, a čtěte dál, čtěte víc. Mluvte s lidmi. Je jedno, když to bude po internetu, je jedno, když svůj sociální účet nevedou pod svým úředním jménem.

Pokud máte možnost, jděte na přednášku nebo diskusi organizace, jako je Trans*parent, veďte rozhovory, ale nečekejte, že stačí reprodukovat, co jste slyšeli. Musíte co nejlíp rozumět. Musíte mít přehled. Bude to chtít čas a trpělivost, nenechte se odradit. Mějte pokoru, ale nebuďte srabi.

Trans*parent na Prague Pride

Trans*parent se letos poprvé účastní největší české queer akce – Prague Pride – v rámci níž uvádíme hlavní trans* program na téma Trans* vizibilita – jak se o nás (ne)mluví. Přijďte v pátek 14. 8. v podvečer do Pride Housu v Langhansu na debatu se zajímavými hosty z ČR a ze zahraničí o tom, jak nás vidí média a veřejnost.

FB-EVENT-COVER2.png

Na vibe páteční noci se pak můžete spolu s námi naladit na afterparty v Lucerně organizované společně s Mezipatry. Na obě akce je vstup zdarma. V sobotu pak společně s dalšími spřízněnými trans* dušemi už v poledne vyrážíme do pochodu hrdosti – připojte se k nám! Sraz je o půl 12 na Václaváku před KFC.

Report z islámského srdce Berlína.

Ne, nedá mi to - místo plánovaného příspěvku na téma z(ne)výhodnění společenské kasty cismužů (na který se můžete těšit příště) přispěji, sice spíše ve zkratce, do diskuze na jiné a mnohem aktuálnější téma - české xenofobie.

Jelikož v posledních měsících zhusta pendluji mezi Smíchovem a berlínským Kreuzbergem, silně vnímám zvětšující se děsivou propast ve společenském naladění obou sousedících zemí, tím spíše, že bydlím přímo v srdci berlínské muslimské komunity, která momentálně slaví svůj ramadán. Předesílám, že se jedná o historicky nejvíce muslimskou čtvrť v Berlíně a že většina ostatních částí města vypadá výrazně jinak. Naše WG je jedním ze dvou bytů s queer/trans*osazenstvem sídlící v muslimském bloku budov –je situováno v patře nad islámským kulturním centrem a mešitou, ve které je po celý den živý ruch a shon – ráno mě budí modlitby muezzina a zpěvavá recitace koránu nás doprovází téměř po celý den. Ve dvoře máme turecké lázně a v průčelí na ulici arabský supermarket. Při pohledu z okna vídám modlící se muže na dvorku posetém koberečky. Ve výtahu vyzdobeném obrázky a tagy oslavujícími homo lásku, jinakost a queerdom ve všech podobách potkávám usměvavé vousáče. Když si jdu do jednoho z tureckých kvelbů koupit svůj oblíbený kumpir a oříšky, míjím děti s míčem, které hlídá zahalená sestra či babička – a ačkoli já i mí spolubydlící jednoznačně jsme a vypadáme queer, nezdá se naše přítomnost uprostřed tohoto islámského mikrosvěta nepatřičná, naopak, naše z muslimského pohledu hodně podezřelé a genderově stěží zařaditelné osazenstvo dostává drobné pozornosti v podobě arabský ch laskomin v době svátků či oslav. Nemalý podíl na osvětě i v muslimské obci má i turecká queer organizace GLADT zastupující tuto menšinu v menšině např. právě v Německu (www.gladt.de).

Nenechte se tedy mýlit, ačkoli bydlím v sousedství poměrně konzervativní islámské náboženské organizace, cítím se tady jako trans* člověk momentálně mnohem svobodněji a bezpečněji než v Čechách, kam se vracím s úzkostnými pocity. Krajina za oknem ubíhá a demonstrace za přijímání dalších uprchlíků a zlepšení podmínek v uprchlických táborech se mění v projevy pod vlajkou nesolidarity či přímo otevřené nenávisti, nápisy Flüchtlinge Willkommen/Refugees Welcome a Kein Mensch is Illegal začínají znít jako výkřiky „ke zdi se sluníčkáři“ a „smrt neziskovkám“. Šílené. Už dávno ne smutné, ale dosti děsivé.

Na rozdíl od většiny Čechů a Moraváků potkávám denně desítky muslimů, komunikuji s nimi a sdílím s nimi životní prostor – a necítím se ohrožen, ačkoli se jejich a moje kultura a hodnoty diametrálně liší a ačkoli to ani jedna strana před tou druhou neskrývá. Naopak cítím úzkost mezi lidmi ve své zemi, sílící baště xenofobie, taky proto, že spadám do spektra, kterou označuje předpona xeno-, neboli cizí, neznámé. A opět vidím, jak neznalost a neinformovanost otevírá vrátka hlouposti, fobii a nenávisti.

Trans* lidé a všichni z LGBTIQA* komunity jsou momentálně poměrně „tolerovanou“ menšinou a situace se mění i díky tomu, že otevřeně a veřejně mluvíme o svých problémech a ví se o nás. Je tedy důležité nebát se pomáhat a být hrdě vidět, a to přinejmenším za měsíc v Praze na Pride – kde se s Trans*parentem chystáme mimo jiné prezentovat programový blok na téma trans* vizibility.

Refugees Welcome
Viktor

Brzy spustíme nový projekt ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung (FES)!

S velkou radostí můžeme prozradit, že Trans*parent a nadace Friedrich-Ebert-Stiftung (FES) navázali partnerství v realizaci nového projektu „Budujeme trans aktivismus“. Informační kampaň za finanční podpory FES odstartuje v srpnu a na ni naváže  blok čtyř tematických setkání lidí, kteří se budou chtít zapojit do plánování nejdůležitějších aktivit v oblasti trans problematiky na nadcházející rok.  Věříme, že projekt povede k posílení trans aktivismu v ČR a že se nám podaří vytvořit silnou skupinu. Setkávání budou otevřena všem trans a genderqueer lidem, jejich rodinám, přátelům, zkrátka komukoli, kdo má zájem posouvat naše témata a lidská práva o kousek kupředu. O zahájení projektu vás budeme včas informovat!

                                                                          

                                                                          

Nadace FES si klade za cíl podporu politické obnovy sociální demokracie, posílení politické účasti a společenské soudržnosti, více o FES zde

Trans* naratív - trans* reprezentácia vo filme

Pred dvoma týždňami som s Luciou Kajánkovou (programovou riaditeľkou Queer Filmového Festivalu Mezipatra) prednášal o tom, ako mainstreamová kinematografia vykresluje trans* postavy a o spôsobe, akým sa píšu trans* príbehy pre film a seriály. 

Photo by Paralelni Polis

Photo by Paralelni Polis

V čom sa odlišuje portrét trans* človeka vykreslený optikou kinematografie od prezentácie samotných trans* ľudí na internete? Čo je to trans* naratív v kinematografii a aké su jeho nepísané pravidlá? Podarí sa nám ich narušiť a priniesť na svetlo plátna širšie spektrum trans* príbehov?

Prednáška vznikla v spolupráci s Paralelným Polisom a ich aktivitou Kino43. Pozrite si záznam prezentácie aj s video ukážkami z filmov (dajte si pre istotu volume up, zvukovo som pri zázname priestor trochu podcenil:) a pustite si audio záznam diskusie s Bárou Šichanovou z rádia Wave, ktorá nasledovala po prednáške.

Damian 

O (trans*) rodičích a trans* dětech – záznam z diskuze na letošním Queer Eye

V rámci festivalu Queer Eye jsme uspořádali podnětnou diskuzi, která shodou okolností dobře rezonuje i s naším názvem – hovořilo se o rodičovství trans* a genderově nevyhraněných dětí. Děkujeme našim skvělým hostům a všem, kdo v sobotu dorazili do NoDu, aby spolu s námi pohovořili o tom, jak složitý je coming out trans*dětí (ale i trans*rodičů) vůči rodině a okolí. Ida a Glynis – mámy genderově odlišných ratolestí vyprávěly o jinakosti svých dětí, jejich přijetí a důvěře k nim i o svých obavách a nejistotách. Shodly se především na tom, že je třeba dětem naslouchat a nepodléhat představám a tlaku okolí. Ukázaly nám, jak nesmírně důležitá je komunikace a sdílení zkušeností s ostatními – Ida je autorkou výmluvného a působivého blogu a Glynis chce založit podpůrnou skupinu pro genderové nevyhraněné děti a jejich rodiče. Dotkli jsme se i problematiky genderově liberální výchovy, binarity a absence nebinárního či genderqueer rámce, ve kterém by trans* lidé a děti mohly svobodněji prožívat svou identitu.

Foto ⓒ Queer Eye Festival

Foto ⓒ Queer Eye Festival

Naše pozvání přijali také zástupci podpůrných organizací – Romi ze slovenské TransFúzie a Maty z českého Transfusion, kteří nás seznámili s plány a osvětovými aktivitami, jimiž chtějí pomáhat rodičům a dětem s přijetím své odlišnosti a s komunikací vůči okolí, a to především na školách, kde jak děti se svou jinakostí, tak i osvětové snahy často narážejí na nepochopení a neochotu ze strany učitelů a systému. Maty se rozhovořil i o své zkušenosti trans* táty, který porodil čtyři děti, a o tom, zda a do jaké míry se proměnila jeho rodičovská role.

Jaké je to být rodičem trans* či genderqueer dítěte a jakou podporu mají k dispozici? Celý záznam debaty poslouchejte zde:

Video ukázka z projektu My Genderation promítaná v rámci diskuze:

Překlad videa:

Jmenuju se Tayler, je mi čtrnáct a bydlím v Cardiffu ve Walesu. Rád jezdím na skatu, na bmx kole, nebo běhám venku, baví mě malovat, hraju hry, a taky si rád čtu. Až vyrostu, chtěl bych pracovat u policie, u zásahové jednotky. Už od mala mi bylo jasný, že jsem jinej než ostatní, nikdy jsem se necítil jako holka, vždycky jsem si hrál s klukama, baví mě fotbal a wrestling. Bylo mi jasný, že jsem jinej, už když mi bylo deset nebo jedenáct. V tu dobu mi tak nějak docvaklo, že jsem ve skutečnosti neměl být holka, ale kluk. Rodina mě naštěstí podporuje, všichni mi pomáhají a drží mi palce s tranzicí a mají mě rádi. Letos v lednu jsem začal brát blokátory hormonů – léky, které blokují hormonální změny v těle. Beru je každé 4 týdny a cítím se mnohem líp, vnímám, jak se celý ten proces dospívání zastavil. Takhle můžu být dál sám sebou a nemusím prodělávat všechny ty změny, které se odehrávají v ženském těle. Tyhle léky budu brát ještě dva roky do doby, než mi bude šestnáct, a pak se rozhodnu, jestli začnu brát testosteron. A počítám s tím, že začnu. Už se těším, jak mi klesne hlas a začnou mi růst vousy a chlupy.

Loni sem za mnou do Walesu přijel Fox a v rámci LGBT projektu šel do mojí školy a všem řekl, jak to se mnou je, čím procházím a jak se cítím, a to bylo skvělý. Protože tak se to dozvěděli všichni, aniž bych jim sám musel něco říkat. Jakoby mi spadla z ramenou ohromná tíha, protože už jsem se nemusel snažit nic skrývat. Když jsem se poprvé svěřil mámě, řekl jsem jí, že jsem jinej než ostatní, že se v podstatě necítím jako holka a že jsem se narodil do nesprávnýho těla a že se ve svým těle necítím dobře. Oba jsme se rozbrečeli, bylo to strašně silný a probrali jsme to. Máma mi okamžitě chtěla pomoct, hned mě chtěla vzít k doktorovi a zjistit, co pro mě může udělat, abych se cítil líp.  Moje ségra je ještě malá, je jí šest a je jí to všechno celkem fuk. Trvalo jí asi měsíc, měsíc a půl, než mi začala říkat správným zájmenem a tak.

Do budoucna mám jedinou obavu – jak dlouho to všechno bude trvat, než dospěju a než budu moct jít na operaci, což taky záleží na tom, kolik to bude stát a tak dále. Občas mám obavy z toho, že to jako transgender člověk nebudu lehký se vztahy. Chtěl bych si najít holku, ale to je těžký a v tomhle směru se cítím trochu jako oustider, zvlášť v tomhle věku. Rád bych si našel holku, ale to je spíš otázka toho jak, kdy, kdo a co přijde.

Máma - Jsem Rachel, Taylerova máma, teď jsme v Abergavenny. Tady bydlí moje máma s mým nevlastním tátou, je to takový naše neoficiální útočiště. Když se mi Tayler poprvé svěřil, že se cítí jako kluk v dívčím těle, vůbec jsem to nečekala. Myslela jsem, že mám takovou klučičí holku. Taylerovi jsem se nesnažila vnucovat genderové role, zpočátku sice trochu ano – chtěla jsem mít takovou malou barbie, oblíkala jsem ho do šatiček, ale on mi dal jasně najevo, že v tomhle teda chodit nebude. A když mu byly asi tři nebo čtyři, tak mi řekl, že chce nosit výhradně kalhoty a žádné sukně. Nakonec se chtěl nechat ostříhat, přestože měl nádherné zlaté lokny. Tak jsem se musela vzdát svých představ o tom, jak má moje dítě vypadat, a akceptovat to, kým ve skutečnosti je. A to, že je vaše dítě v  těle, do kterého se narodilo, hrozně nešťastné, člověka přirozeně vnitřně deptá. Ale já jsem se především snažila nedat Taylerovi nikdy najevo, co prožívám, zůstat pozitivní a v klidu. Stačí, že se on sám necítí dobře, natožpak aby se navíc trápil tím, že jsem kvůli němu taky ve stresu. A postupně jsme se snažili v rámci svých možností zjistit co nejvíce informací. Jako máma cítím, že mým úkolem není říkat svým dětem, kým jsou, ale podporovat je plně v tom, aby byly bezezbytku samy sebou. Jenom ony samy vědí, kým jsou.

Na Taylera jsem nesmírně hrdá – v mnoha ohledech jsme se na tuhle cestu vydali spolu – uvědomila jsem si, že jsem na něj vlastně ohromně hrdá bez ohledu na jeho genderovou identitu, jsem hrdá na to, jaký je. A další podstatná věc, kterou jsem zjistila: když vaše dítě změní gender, tedy lépe řečeno – když se konečně stane tím, kým je – je to pořád tentýž člověk, kterého znáte, zůstává sám sebou. Je to pořád T, a je jedno jestli se jmenuje Thea, nebo Tayler.

Foto ⓒ Queer Eye Festival

Foto ⓒ Queer Eye Festival

O rodičích a trans* dětech - diskuzní blok na festivalu Queer Eye

Trans*parent se podílí na programu letošního festivalu Queer Eye – v sobotu 16.5. v 17:30 prezentujeme v NoD diskuzní blok na téma trans* dětství a rodičovství.  Diskuze se zúčastní bloggerka ze Slovenska a americká máma žijící v Praze, které se s námi podělí o své zkušenosti s výchovou a okolním přijetím svých genderově nekonformních ratolestí. Jak se samy se situací svých dětí vyrovnávaly? Co si myslí o nebinární výchově a jak se jim daří komunikovat s okolím včetně školních institucí, zdravotnictví a podpůrných organizací? Situaci ohledně práv trans* dětí a jejich rodičů a možností jejich podpory na Slovensku a v Čechách představí zástupci slovenské organizace TransFúzia a českého Transfusionu. Blok bude doplněn videoukázkou z dokumentárního projektu My Genderation.

Z filmu - New Genderation: Tayler - www.mygenderation.com

Z filmu - New Genderation: Tayler - www.mygenderation.com

První podpůrná skupina - 12.5. kavárna ROH

Trans*parent v květnu organizuje první z pravidelných sebepodpůrných setkání pro trans* lidi a jejich blízké.

Co je cílem podpůrných skupin?

Společně tvoříme prostor ke sdílení pocitů, zkušeností, radostí i obav v prostředí, kde nám bude dobře. Jde o místo, kde můžeme být sami sebou. Vytváříme místo, kde být trans* neznamená být sám/sama. Vzájemně se podporujeme, bez ohledu na genderovou identitu a sebeurčení, klademe otázky a hledáme odpovědi spolu s lidmi, kteří procházejí podobnou zkušeností.

Je jen na nás, jaká skupina bude, je totiž jenom naše - bez účasti doktorů, odborníků a psychologů. Každý sem něco přináší a každý zde něco nalézá - bez ohledu na to v jaké fázi své cesty se nachází. Všichni chceme žít svůj život autenticky a můžeme se od sebe navzájem učit.

Skupina je otevřena všem trans* lidem a jejich blízkým, je zdarma a probíhá každé druhé úterý v měsíci v prostoru malebné kavárny ROH na Žižkově, která bude zarezevována jen pro nás. Začínáme v 12.5. v 18:00 a máme i terasu! Těší se na vás organizátoři skupiny Dorian a Christine!

12.5. - Kavárna ROH na Žižkově