Report z islámského srdce Berlína.

Ne, nedá mi to - místo plánovaného příspěvku na téma z(ne)výhodnění společenské kasty cismužů (na který se můžete těšit příště) přispěji, sice spíše ve zkratce, do diskuze na jiné a mnohem aktuálnější téma - české xenofobie.

Jelikož v posledních měsících zhusta pendluji mezi Smíchovem a berlínským Kreuzbergem, silně vnímám zvětšující se děsivou propast ve společenském naladění obou sousedících zemí, tím spíše, že bydlím přímo v srdci berlínské muslimské komunity, která momentálně slaví svůj ramadán. Předesílám, že se jedná o historicky nejvíce muslimskou čtvrť v Berlíně a že většina ostatních částí města vypadá výrazně jinak. Naše WG je jedním ze dvou bytů s queer/trans*osazenstvem sídlící v muslimském bloku budov –je situováno v patře nad islámským kulturním centrem a mešitou, ve které je po celý den živý ruch a shon – ráno mě budí modlitby muezzina a zpěvavá recitace koránu nás doprovází téměř po celý den. Ve dvoře máme turecké lázně a v průčelí na ulici arabský supermarket. Při pohledu z okna vídám modlící se muže na dvorku posetém koberečky. Ve výtahu vyzdobeném obrázky a tagy oslavujícími homo lásku, jinakost a queerdom ve všech podobách potkávám usměvavé vousáče. Když si jdu do jednoho z tureckých kvelbů koupit svůj oblíbený kumpir a oříšky, míjím děti s míčem, které hlídá zahalená sestra či babička – a ačkoli já i mí spolubydlící jednoznačně jsme a vypadáme queer, nezdá se naše přítomnost uprostřed tohoto islámského mikrosvěta nepatřičná, naopak, naše z muslimského pohledu hodně podezřelé a genderově stěží zařaditelné osazenstvo dostává drobné pozornosti v podobě arabský ch laskomin v době svátků či oslav. Nemalý podíl na osvětě i v muslimské obci má i turecká queer organizace GLADT zastupující tuto menšinu v menšině např. právě v Německu (www.gladt.de).

Nenechte se tedy mýlit, ačkoli bydlím v sousedství poměrně konzervativní islámské náboženské organizace, cítím se tady jako trans* člověk momentálně mnohem svobodněji a bezpečněji než v Čechách, kam se vracím s úzkostnými pocity. Krajina za oknem ubíhá a demonstrace za přijímání dalších uprchlíků a zlepšení podmínek v uprchlických táborech se mění v projevy pod vlajkou nesolidarity či přímo otevřené nenávisti, nápisy Flüchtlinge Willkommen/Refugees Welcome a Kein Mensch is Illegal začínají znít jako výkřiky „ke zdi se sluníčkáři“ a „smrt neziskovkám“. Šílené. Už dávno ne smutné, ale dosti děsivé.

Na rozdíl od většiny Čechů a Moraváků potkávám denně desítky muslimů, komunikuji s nimi a sdílím s nimi životní prostor – a necítím se ohrožen, ačkoli se jejich a moje kultura a hodnoty diametrálně liší a ačkoli to ani jedna strana před tou druhou neskrývá. Naopak cítím úzkost mezi lidmi ve své zemi, sílící baště xenofobie, taky proto, že spadám do spektra, kterou označuje předpona xeno-, neboli cizí, neznámé. A opět vidím, jak neznalost a neinformovanost otevírá vrátka hlouposti, fobii a nenávisti.

Trans* lidé a všichni z LGBTIQA* komunity jsou momentálně poměrně „tolerovanou“ menšinou a situace se mění i díky tomu, že otevřeně a veřejně mluvíme o svých problémech a ví se o nás. Je tedy důležité nebát se pomáhat a být hrdě vidět, a to přinejmenším za měsíc v Praze na Pride – kde se s Trans*parentem chystáme mimo jiné prezentovat programový blok na téma trans* vizibility.

Refugees Welcome
Viktor