Šest rad pro cis novináře, kteří se nebojí

Jste cis, cisgender. Například žena. Vaší mamince v porodnici oznámili, že má dceru. Pokud je vám pětadvacet a víc, pravděpodobně vám propíchli uši, už když jste byli batole. Možná byla vaše nejoblíbenější hračka velký červený náklaďák, ale pořád jste neměli problém s tím, že vás lidi brali jako holku. Možná jste rádi četli a vymýšleli dobrodružné příběhy, ale pořád vám nevadilo, že máte chodit světem jako holka. I když to není vždycky výhra.

Teď jste dospělí a živíte se psaním.

Jste dospělí, jste cis, jste novináři, a chcete napsat o tom, že všichni lidi nejsou cis. Že se všichni lidi neztotožní s označením, které dostali v porodnici. Chcete o tom napsat, ale nevíte, jaké to je být trans.

Protože tuhle situaci znám z osobní zkušenosti, tady je mých šest základních rad:

1. Musíte to být vy?

Neberte to osobně. Tahle otázka je zásadní a vždycky by měla stát na začátku, než se rozhodnete psát o menšině, ke které nepatříte. Neznamená to, že byste byli špatní autoři, nebo že by vás někdo podezříval z nedostatku empatie. Jen si musíte uvědomit, že tu nejde o vás. Společenské debatě o LGBT právech by neměli dominovat heterosexuální cisgender lidé.

Jako příslušník většiny máte výhodu, privilegium. Jste víc slyšet. Je pro vás snazší najít tribunu, ke které by vás pustili. Lidi vás poslouchají a věří vám víc, než kdybyste k většině nepatřili. Váš první krok by neměl být ten, že si stoupnete před dav a začnete mu tlumočit, co jste se od menšiny dozvěděli. Pokud to aspoň trochu jde, využijte svého privilegia, drapněte pomyslný mikrofon, a pak ho předejte někomu, kdo může mluvit přímo z vlastní zkušenosti. Jeho hlas je ten, který musí být slyšet. Ne váš.

2. Pozor na háelpéčka

Když už uznáte, že bez vašeho cis hlasu se ty správné dveře neotevřou, uvažujte nad formou článku a dejte si pozor na klišé, jako jsou takzvané hluboké lidské příběhy. Ano, osobní výpovědi mají velkou hodnotu. Pokud jde o lidská práva, průzkumy a statistiky nejsou všechno, osobní svědectví nic nenahradí a je potřeba naučit se jim naslouchat. Hluboký lidský příběh neboli HLP je ale jiný žánr. Obvykle jej vypráví, nebo alespoň rámuje, druhá osoba, a text plní dvě základní funkce: uklidňuje a dojímá. Není podstatné, jestli to autor zamýšlel, počítá se konečný efekt.

Potřeba uklidnit čtenáře je asi z velké části podvědomá a pramení z autorovy vlastní nejistoty a psychického nepohodlí. Je to nutkání ubezpečovat sebe i publikum, že člověk, o kterém píšete, je vlastně jako vy, že i přes svou jinakost nějak zapadá do toho, co většina považuje za normální. Že není “příliš jiný”, a tím pádem se nad jeho životem můžeme beze strachu dojmout. Proto máme tendenci například u trans žen vyzdvihovat to, když naplňují stereotypní představy o cis ženách (štíhlé prsty, elegantní krok, jemné rty). Je to ponižující a scestné. Trans žena je žena, a trans muž je muž, nezávisle na jejich vzhledu. Pokud se sami vyjádří k tomu, jak svůj vzhled vnímají, můžete je citovat, ale nepoužívejte cis normu jako rámec. Totéž platí pro jakoukoli jinou vlastnost.

3. Odborník není konečná autorita

Jako cis budete mít zřejmě problém udělat si v tématu jasno, protože zkušenosti trans lidí nebudou jednotné. V takové chvíli vám možná váš podmíněný novinářský reflex poradí obrátit se na psychology, psychiatry a další experty, protože jejich náhled by přece měl být objektivní a jejich úsudek přesný. Tak vznikají články, ve kterých se autor opakovaně vrací k informacím, které dostal od svého odborníka na telefonu, a podává je jako fakt. Skoro se zdá, jako by doktoři měli trans lidem rozumět lépe, než rozumějí oni sami sobě.

Jenomže odborný náhled má svoje limity. Téma jakékoli menšiny se vždycky primárně týká oblasti lidských práv, politiky, etiky. Pamatujte, že i psycholog je pořád většinou cisgender osoba náchylná ke stejným předsudkům jako ostatní, někdy dokonce o to víc, že se spokojí se svým vlastním úzkým pohledem na věc a příliš nesleduje například vývoj LGBT práv.

Menšinová rodová identita není psychologický problém, je to psychologický jev, ze kterého dělá problém teprve společenský kontext. To je místo, na které byste se měli soustředit.

4. Nečekejte, že to bude jednoduché

Je jenom jedna věc, která spojuje všechny LGBT lidi: jsou LGBT. Nebudou mít všichni stejné politické názory, stejný vkus, stejnou barvu pleti, stejné zájmy, stejné hodnoty. A hlavně, budou se lišit v názorech na LGBT témata. Tenhle přirozený a očekávatelný fakt z nějakého důvodu spoustu cisgender heterosexuálů překvapuje. Rádi bychom měli věci jednoduché. Když se po nás chce, abychom něco pochopili a někoho respektovali, složitost nás odrazuje.

Obzvlášť hloupá a bohužel častá reakce je pocit dotčenosti. "Já se snažím pomoct, a vy mi to takhle komplikujete.”  “Jak o vás má někdo psát, když se nedokážete dohodnout?” Pokud se někomu daří běžně psát o tématech, která jsou jednoznačná a všichni zúčastnění se shodnou, gratuluji. My ostatní žijeme v realitě, a ta bývá trochu složitější. Znamená to, že je všechno relativní, všechny názory mají stejnou platnost a zaslouží si stejný prostor? Ne. Existují obecná pravidla, která platí vždycky:

  • Cílem je korigovat existující nerovnoprávnost, ne rozdat nebo ubrat všem stejným dílem.
  • Lidé by měli mít co možná největší prostor pro sebeurčení.
  • Pro jednotlivce používejte taková zájmena, jaká sami preferují. Ať se dotazovaný identifikuje jakkoli, věřte mu.  
  • Při výběru termínů se řiďte tím, jaká slova používají přední organizace nebo aktivisté, ale věnujte pozornost i dalším hlasům uvnitř komunity. Mějte přehled.

5. Nepodmiňujte svou podporu vděčností

Nikomu neděláte milost. Ne, lidé, o kterých píšete, by neměli být rádi, že jim vůbec věnujete pozornost. Je přirozené a žádoucí mít ze svojí práce dobrý pocit, ale dávejte si pozor, aby vás primárně nemotivovala potřeba vidět sami sebe jako spravedlivého a čestného člověka. Když budou váš text kritizovat, neberte to osobně. Když přijde naštvaná reakce, neurážejte se. Připomínky automaticky neodmítejte, ale opravdu je zvažte a případně se opravte.

LGBT lidé vám nedluží vhled do svého soukromí, nedluží vám odpovědi na intimní ani jiné otázky, nedluží vám vděčnost. Máte právo na základní slušnost, ale i o to přicházíte, pokud nebudete respektovat osobní hranice, které si váš subjekt stanovil.

6. Nebuďte neutrální

Je v pořádku začínat z pozice zdravého naštvání, nesnažte se ji odbourat. Jde tady o diskriminaci a rovnoprávnost, ponižování a respekt. Pokud ve vás nic z toho nebudí emoce, je něco špatně. Nepropadněte představě, že váš náhled musí být “vyvážený”, že byste si měli hrát na ďáblova advokáta a vymýšlet argumenty hájící status quo. Ani status quo totiž není neutrální.

Rovná práva nejsou něco, co se uděluje za zásluhy, má na ně nárok každá lidská bytost. Nespekulujte, jestli je vůbec žádoucí uvolnit legislativu tak, aby trans osobám umožnila sebeidentifikaci nebo jim usnadnila rodičovství. Cisgender lidé každou chvíli udělají chybu a nikoho nenapadne jim práva plošně vzít. Nenechte se přesvědčit argumentem, že změny zákona by přinesly úřední komplikace.

Podobná témata se dají zpracovat od stolu, ale nedají se nastudovat za víkend. Vyžadují dlouhodobý zájem. Nemusíte nikam do terénu, účast na pride pochodu je fajn, ale nenabídne vám lepší vhled do toho, jaký je každodenní život LGBT člověka. Sledujte činnost iniciativ, čtěte blogy a diskuse, aniž byste se aktivně zapojovali. Když máte potřebu okamžitě reagovat, spolkněte, co chcete říct, a čtěte dál, čtěte víc. Mluvte s lidmi. Je jedno, když to bude po internetu, je jedno, když svůj sociální účet nevedou pod svým úředním jménem.

Pokud máte možnost, jděte na přednášku nebo diskusi organizace, jako je Trans*parent, veďte rozhovory, ale nečekejte, že stačí reprodukovat, co jste slyšeli. Musíte co nejlíp rozumět. Musíte mít přehled. Bude to chtít čas a trpělivost, nenechte se odradit. Mějte pokoru, ale nebuďte srabi.