Prázdniny bez genderu

Jsem tu teprve pár týdnů, přesto se mi podařilo potkat několik stovek lidí. Celé to začalo na východním pobřeží. Ve Washingtonu DC se nás sešlo pětapadesát z osmačtyřiceti zemí světa. Pakliže abacedně, začalo by to Albánií, Bangladéší, Bolívií, Brazílií a končilo Zimbabwe. Spojuje nás hodně, na téhle konferenci však také minimálně dvě věci: Mluvíme anglicky, a jsme tu společně, protože doma roztáčíme ozubená kola občanské společnosti. Každý trošku jinak a s jiným cílem. V Papui nové Guinei se bojuje za rovné příležitosti ve vzdělávání žen a dívek, v Ugandě jde o distribuci solárních panelů do každé domácnosti, a ve Vietnamu je zapotřebí rozvíjet politický pluralismus. Já mluvím o problematice ženského, trans a genderqueer bezdomovectví. Opravdu u vás nepřijmou na noclehárnu trans člověka podle jeho/její genderové preference? A kam tedy půjde spát? A vy jste v Evropské unii? I s takovými otázkami se setkávám. V Evropské unii jsme, říkám. To ale neznamená automatickou sociální spravedlnost a už vůbec ne genderovou a transgenderovou citlivost provozovatelů sociálních služeb. Co se s nimi tedy děje? Tady už je odpověď daleko složitější. Slyším o případech, kdy je trans žena nucena nosit mužské šaty a čelit šikaně mužů na pokoji, plakat do polštáře a přát si být "mezi svými". Co ale znamená "mezi svými", v očích sociálních pracovníků neurčuje sebeidentifikace, ale podoba gentiálu, který je navíc zapsán v občance, a přes tu vlak nejede. A co ještě se s nimi děje? Ptají se mě.... Jindy prostě nepřijdou. Často propadají sítem sociální pomoci, a je to škoda, přestože víme, že vyrůstat jako trans teenager je někdy pěkná nálož. Taková, že útěk z domova je někdy jedinná možnost, jak ustát tlak rodičů nebo ve škole. A to všechno jen proto, aby boj začal nanovo – v tom systému, který měl pomoci.

Mluvíme dlouho a hodně. Pětapadesát aktivistů ze všech koutů planety, pětapadesát a víc problémů. Večer usínám zahlcením a myšlenkami. Ty ze Rwandy a Sierra Leone mi přece jen nedávají spát. Přesto se tu cítím nějak víc doma než doma. Moc o tom nepřemýšlím, do chvíle než ke mě při ranní kávě přispěchá Dilek z Turecka a síla jejího hlasu zalije místnost. "Rad, I have to introduce you to my dear friend Selenia! Selenia, this is Rad! They are from Prague, and they are doing some great work on homelessness. Po těch slovech mi najednou dojde, proč se tu cítím tak dobře. Za posledních pět dní se nikdo nenimral v mém genderu, jsem tu s desítkami lidí a ta otravná otázka "Are you a boy or a girl?" ještě nepadla. Dovoluje to jazyk, dovoluje to síla a intenzita problémů se kterými sem všichni přijeli. Dostal jsem se do situace a společnosti, kde nenastala nepotřeba zkoumat jestli jsem muž, nebo žena. Nepodstatné věci se tu v nabitém programu neřešily vůbec. I přesto mě ale neopustila myšlenka, že šlo o náhodu. Dilek je feministická aktivistka, proto její citlivost? Představila mě genderově neutrálně. Byla jedna ze sta? Šlo o štěstí?  

Od konference uběhly týdny. Přesunem o čtyři a půl ticíce kilometru z východního na západní pobřeží se nic zásadního nezměnilo. Ve výtahu kancelářské budovy mě Bryan představuje své kolegyni: "This is Rad, they are here for few months" Hi! Usměji se a vysvětluji proč jsem v Seattlu. Ještě ten den zavítám do knihkupectví. Asistent zahuláká na šéfa: "Can you help? They are looking for Bitch!" Na náhody už nevěřím. Pracuji dvanáct hodin denně, přesto mám pocit, že jsem tu na dovolené. Prázdniny bez genderu. Úleva od zkoumavých pohledů, nepříjemných otázek těch, kteří se můžou přerazit, aby ulevili své nejistotě. Žádné detektivní strategie, žádné kličky a vývrtky. Seattelští zdají se být úplně v klidu, když se ocitnou v jedné místnosti s člověkem jehož gender netuší. 

I takhle vypadají přechody v Seattlu :)

I takhle vypadají přechody v Seattlu :)