Škatulky a kategorie

Spousta lidí vám řekne, že v zimě jezdí na kole jen blázen. No tak jsem asi blázen. Je polovina ledna, mrzne, předpověď počasí hlásí v noci až minus 18 stupňů, koncem týdne má napadnout dvacet centimetrů sněhu. Přes tuto cyklisticky nepříznivou předpověď se přihlašuji na závod do Hradce Králové.

Předtucha, že tahle akce nebude úplně obyčejná, mě pronásleduje už při vyplňování online registračního formuláře. Na webu cyklomaratontour.cz činím jeden zásadní krok – měním své jméno z Lucie Otáhalové na Luciana Otáhala. No ano, z ženského na mužské. S tím souvisí – sportovci už tuší – mé zařazení do mužské kategorie. Překvapuje mě, jak je to jednoduché – prostě si jen změním kontaktní údaje u svého účtu.

Můj život je již celá léta životem muže – počínaje tím, jak se uvnitř cítím, přes vztahy se ženami, můj vzhled a odívání, až k výběru činností, kterým se věnuji. Že ženská škatulka není pro mě, vím už dávno. V podstatě jsem před tím zavíral oči, soukromý život jsem si zařídil po svém a vlastně jsem se smířil s tím, že navenek budu v určitých situacích vystaven zařazení so světa žen. Tak třeba dámské sprchy. Po závodech jsem častokrát musel čelit nevěřícím pohledům, co že tam dělám. Postupně jsem raději volil mytí v blízkém potoce.

V prosinci loňského roku jsem se rozhodl, že to změním. Zkrátka, nastal čas ukončit ten pohodlný život. Začal jsem změnou svého jména na facebooku. Dobrý den, těší mě, Lucian Luca.

A tak – proč bych měl dál závodit mezi ženskými? Mí soupeři jsou přece v nejsilnější mužské kategorii 30 – 39 let. Jsem proti nim poněkud v nevýhodě – žádné „podpůrné prostředky“ zatím neberu. Ve sportovním světě je obecně známým faktem, že testosteron u mužů je základem jejich lepších výkonů oproti ženám. Moderní medicína umožňuje trans lidem přístup k hormonální terapii, která při dlouhodobější aplikaci způsobí jak vnitřní, tak vnější fyziologické změny. Příkladem úspěšného Female-to-Male sportovce je americký triatlonista Chris Mosier, první otevřeně trans- muž, který se dokonce dostal do národní reprezentace www.transathlete.com).

americký triatlonista Chris Mosier

americký triatlonista Chris Mosier

No, ne každý to dotáhne až do reprezentace. Soudím, že mně už v tomhle směru trochu „ujel vlak“. A tak si nic nedělám z biologické podmíněnosti, která ve sportu prostě platí. Muži většinou dojíždějí do cíle padesátikilometrových cyklomaratonů dlouhé minuty před nejlepšími ženami. Před závodem tak mám jediný cíl – nebýt ve své kategorii poslední. Věřím, že pravidelný trénink se musí vyplatit.

Přece jen se trochu bojím, co na to ten „vnější svět“. Píšu podrobný mail o svém rozhodnutí šéfredaktorovi Cykloserveru. Aleš Linhart mě nadchne svou pozitivní reakcí, mé rozhodnutí závodit mezi chlapy schvaluje a dokonce se těší na článek, který právě píšu. Aleši, díky, jsem poctěn. Shodneme se na tom, že situace je sportovně nevýhodná pouze a jenom pro mě, soupeři nemají důvod, aby něco namítali. Můžou si maximálně pomyslet něco o mé marné snaze. Však – hyn sa hukáže!

V předzávodním týdnu jsem ve volných chvilkách promýšlel rozhodnutí, které vám tu jako hotovou věc předkládám. V určitý okamžik jsem byl přihlášen jak v ženské, tak v mužské kategorii. Když jsem po čase zkontroloval startovní listinu, zjistil jsem, že Lucie Otáhalová z ní zmizela, zůstal jen Lucian. Bral jsem to jako jasný pokyn osudu.

To nejvtipnější ale, přátelé, ještě nevíte. Lucie Otáhalová se totiž v loňském ročníku Cyklomaratontour umístila ve své kategorii na skvělém druhém místě a po hradeckém závodě má vystoupat na stupně vítězů a převzít si cenu. Volné chvilky mi opět slouží k promýšlení, jak jen toto budu řešiti. Hlavou mi běží černé scénáře. Půjdu na podium, budou mě legitimovat občanským průkazem, publikum se rozesměje, budu čelit dotazům, zda cena je pro sestru, kamarádku….

Na přemítání ale není čas, v sobotu 16. ledna zvoní budík brzo ráno a já si musím zabalit tašku oblečení, které na sebe budu v Hradci vrstvit. Vzpomínka na loňské ledové bláto (déšť, dva stupně nad nulou) je stále živá. Sněhová kalamita se naštěstí nekonala, v Brdech leží jen asi 3 cm nového sněhu, hradecká dálnice je zcela sněhu prostá, na start přijíždím včas. Holky mají Lucu Otáhala zapsaného na VIP listině jako redaktora Cykloserveru, jen mě lehce vykolejí požadavkem, abych znova vyplnil přihlášku (formuláře ale došly!). Hbitě se chápu tiskopisu určeného pro běžecký závod, který před chvílí skončil, a na hlavičku dopisuji rukou „cyklo - 40 km“. Pořadatelky, zdá se, lidovou tvořivost spíše vítají (nemusí tisknout další přihlášky). Bývalé soupeřky u registrace nepotkávám, a když, ani si mě nevšimnou. Na startu se sice jedna z nich snaží identifikovat konkurenci, mě nezaznamená, ač stojím přímo vedle ní. Mám z toho lehce potměšilou radost.

20160116_125101.jpg

Tak takový start, jsem, dámy a pánové, ještě nezažil. Startovní koridor je sněhem uklouzaná ledová plocha, takže masa cyklistů se „opírá do pedálů“ opravdu jen v uvozovkách (nechceme se všichni válet v chumlu na zemi už pod startovním obloukem - tohle není Tour de France). Téměř k popukání je úvodní levotočivá zatáčka do pravého úhlu, panelový podklad je jedno kluziště a ještě se svažuje dolů. Za ní se jezdci zkusmo rozjíždějí, a vida, docela to jde, v lese je podkladem šotolina, takže pláště drží, jen pozor na ty zasněžené ledové plotny, zapadané listím, stačí necitlivě zmáčknout brzdu, a letíš.

Po dvou hodinách jízdy jsem v cíli, dávám si jídlo a přemýšlím o závodě a nadcházejícím vyhlášení loňského ročníku. Ve startu v mužské kategorii mi nikdo nebránil. Jsem zvědav, zda si někdo všimne, že tatáž osoba bude ve druhé části dne přebírat cenu v kategorii ženské. Z myšlenek mě vytrhne příjezd první ženy do cíle. Tak výborně, jsem „nultá žena“! Těší mě to. Ve své kategorii se umisťuji přesně v polovině – to mě těší ještě víc. Nebyl jsem poslední!

Při převlékání v autě promýšlím únikové strategie. V první řadě lituji, že jsem si nevzal někoho s sebou, kdo by za mě cenu převzal. Chytá se mě pokušení bít hlavou do volantu – jak jen jsem toto mohl nenaplánovat dopředu? No dobrá, budu k sobě upřímný, tahle myšlenka mi probíhala hlavou, ale fakticky jsem ji zavrhl. Další možností je prostě z Hradce odjet a nechat si cenu poslat poštou. Ale ani to ne, útěk zavrhuji. Tohle je výzva, které je potřeba čelit. Kromě toho mě kolega z týmu požádal, abych mu vzal cenu v případě, že by se vyhlašovala víc než tři místa – byl ve své kategorii čtverý a bedna mu těsně unikla. Co bych mu řekl?

Kroky tedy nasměřuji do country clubu Lucie (jak příznačné). Tady mě vítají desítky neznámých tváří, dnes je to pro mě úleva. V klidu si dávám na baru kafe a tleskám a tleskám závodníkům na stupních vítězů. Sál se pomalu vyprazdňuje, ti, co již byli vyhlášeni, nemají většinou zájem sledovat ostatní. Nedbalá organizace akce jim to neusnadňuje – žádná hudba, žádná zábava pro děti, žádné občerstvení pro všechny, jen jedna paní servírka a barman, oba evidentně nestíhající takový nápor lidí. Od vyhlášení jsem nečekal naprosto nic a to naprosté nic se také stalo. Většina oceněných zde není (koho zajímá vyhlášení uplynulé sezóny v lednu následujícího roku?), a tak na pódium kráčejí otcové, manželé či partneři oceněných. Nikoho nepřekvapuje, že Verunka Nováková je vousatý statný čtyřicátník. Takže to bychom měli, mé zjevení v ženské kategorii tady nebude nikoho zajímat.

Očekávání se potvrdilo, kráčím na podium, podávám si se soupeřkami ruku, dostávám obligátní igelitku, medaili, fotíme se, a je to. Šup, na řadu přicházejí další. Tohle byla nejspíš moje poslední „bedna“, lítost ale necítím. V životě jsou přede mnou jiné výzvy, než vítězit na tratích bikových maratonů.

autor: Lucian Otáhal pro cykloserver.cz