Call Me Bino // LGBT* uprchlíci mezi námi

„Kdo je pro, ubytovat dočasně v obýváku trans* holku z Íránu?“ Pro jsme v našem berlínském bytě všichni, už dříve jsme se domluvili, že v našem rozlehlém komunitním prostoru poskytneme přístřeší potřebným uprchlicím/uprchlíkům z řad LGBT* menšiny.

Do Berlína stále míří tisíce osob ze zemí postižených válečnými konflikty – mezi nimi je samozřejmě zastoupena i početná skupina příslušníků LGBT* minorit. A právě jejich menšinová orientace či genderová identita je hlavním důvodem jejich útěku do Evropy.  V oblastech, které jsou v područí radikálních islámských skupin, ale i v zemích ovládaných nenávistí samozvaných křesťanských misionářů, je pro ně nemožné svou orientaci či identitu svobodně prožívat.  Výhrůžky v podobě smyčky zavěšené na klice domovních dveří, dlouhé dny a noci strávené v jedné místnosti se zhasnutými světly, strach vycházet, fyzické útoky na ulici bez povšimnutí kolemjdoucích, únosy v policejních autech a následné mučení už pro ně snad nikdy nebudou každodenní noční můrou.

Ani po příjezdu do vysněné země však v řadě případů nepřichází kýžená úleva.  Do uprchlických zařízení se přelévají stejné kulturní postoje a náboženské hodnoty, které je do nezáviděníhodné situace v řadách uprchlíků uvrhly. Známy jsou tak případy trans* dívek fyzicky napadaných na ubytovnách či ve frontě uchazečů o azyl – v mnoha případech se tyto musí spolehnout na dobrovolnické či neziskové organizace, které jim zajišťují různé doplňkové služby od donášky potravin přes tlumočníky až po osobní bodyguardy. Právě LGBT* osoby patří tedy mezi uprchlíky k těm nejvíce ohroženým a jejich situaci je třeba řešit hned po příjezdu do uprchlických zařízení, jelikož pobyt v nich je pro mnohé z nich velmi nebezpečný.

Konkrétní problémy, kterým čelí LGBT* lidé prchající ze zemí jako je Sýrie, Afghánistán, Súdán, Írán, Libanon, Uganda, Rwanda, Kongo, Albánie, Černá hora a stále častěji i Rusko, zahrnují především fyzické útoky a výhrůžky, nedostatek soukromí na ubytovnách, odloučení párů, nedostatečnou informovanost o situaci a právech LGBT* osob v procesu azylového řízení, zaujatost a neinformovanost tlumočníků, nedostupnost zdravotní péče a léků, např. pro HIV nemocné (v jednom dokumentovaném případě dokonce s následkem smrti), nedostatečnou psychologickou podporu při řešení silných duševních traumat, homofobii a transfobii ze strany ostatních uprchlíků, úřadů a systému, a v neposlední řadě hrozbu deportace zpět do země, kde tyto osoby s největší pravděpodobností čeká tragický osud.

Samotní LGBT* uprchlíci však za své strasti neviní ani tak své souputníky na cestě za svobodou, ale azylový systém, který nepočítá s homofobií a transfobií v tak extrémní podobě, jež je v uprchlických zařízeních a na úřadech realitou. Celý systém je do vysoké míry cis- heteronormativní – od kolonek ve formulářích nezohledňující LGBT* identity až po přístup úředníků, kteří jsou zvyklí komunikovat především s mužskou hlavou rodiny. Zde přichází na řadu pomoc dobrovolníků z neziskových organizací a také iniciativa přímo z řad těch, kteří v důsledku své jinakosti museli opustit svůj domov.

Na debatě o situaci LGBT* uprchlíků pořádané v Berlíně promluvil i Bino, uprchlík z Ugandy, země, kde je situace LGBT* menšiny alarmující v důsledku nenávistných kampaní křesťanských fanatiků a nepřátelských postojů napříč celou společností a kde je jinakost státem tvrdě trestána (jak též zachycuje silný dokumentární snímek Call Me Kuchu (http://callmekuchu.com/about/), uvedený u nás na festivalech Jeden svět a Mezipatra). Bino si na protest proti stávající situaci rozhodl změnit křestní jméno tak, aby bylo genderově neutrální – a upozornit tím na to, že i mezi uprchlíky existují jiné příběhy, než pouze ty stereotypní a heteronormativní.

Dívka, kterou jsem zmiňoval v úvodu, nakonec našla azyl jinde, ale naše dveře, stejně jako dveře domovů řady lidí, kteří se na internetu dobrovolně hlásí coby poskytovatelé přístřeší pro nejohroženější skupinu uprchlíků – příslušníky LGBT* minorit – však zůstávají otevřené. Snad se však celý azylový systém začne brzy a rychle měnit ve prospěch těch, kteří svá práva vlastními silami nedokáží efektivně prosazovat sami. 

 „...in the end it’s about humanity“ - Bino Byansi Byakuleka -

 

Viktor Heumann