O (trans*) rodičích a trans* dětech – záznam z diskuze na letošním Queer Eye

V rámci festivalu Queer Eye jsme uspořádali podnětnou diskuzi, která shodou okolností dobře rezonuje i s naším názvem – hovořilo se o rodičovství trans* a genderově nevyhraněných dětí. Děkujeme našim skvělým hostům a všem, kdo v sobotu dorazili do NoDu, aby spolu s námi pohovořili o tom, jak složitý je coming out trans*dětí (ale i trans*rodičů) vůči rodině a okolí. Ida a Glynis – mámy genderově odlišných ratolestí vyprávěly o jinakosti svých dětí, jejich přijetí a důvěře k nim i o svých obavách a nejistotách. Shodly se především na tom, že je třeba dětem naslouchat a nepodléhat představám a tlaku okolí. Ukázaly nám, jak nesmírně důležitá je komunikace a sdílení zkušeností s ostatními – Ida je autorkou výmluvného a působivého blogu a Glynis chce založit podpůrnou skupinu pro genderové nevyhraněné děti a jejich rodiče. Dotkli jsme se i problematiky genderově liberální výchovy, binarity a absence nebinárního či genderqueer rámce, ve kterém by trans* lidé a děti mohly svobodněji prožívat svou identitu.

Foto ⓒ Queer Eye Festival

Foto ⓒ Queer Eye Festival

Naše pozvání přijali také zástupci podpůrných organizací – Romi ze slovenské TransFúzie a Maty z českého Transfusion, kteří nás seznámili s plány a osvětovými aktivitami, jimiž chtějí pomáhat rodičům a dětem s přijetím své odlišnosti a s komunikací vůči okolí, a to především na školách, kde jak děti se svou jinakostí, tak i osvětové snahy často narážejí na nepochopení a neochotu ze strany učitelů a systému. Maty se rozhovořil i o své zkušenosti trans* táty, který porodil čtyři děti, a o tom, zda a do jaké míry se proměnila jeho rodičovská role.

Jaké je to být rodičem trans* či genderqueer dítěte a jakou podporu mají k dispozici? Celý záznam debaty poslouchejte zde:

Video ukázka z projektu My Genderation promítaná v rámci diskuze:

Překlad videa:

Jmenuju se Tayler, je mi čtrnáct a bydlím v Cardiffu ve Walesu. Rád jezdím na skatu, na bmx kole, nebo běhám venku, baví mě malovat, hraju hry, a taky si rád čtu. Až vyrostu, chtěl bych pracovat u policie, u zásahové jednotky. Už od mala mi bylo jasný, že jsem jinej než ostatní, nikdy jsem se necítil jako holka, vždycky jsem si hrál s klukama, baví mě fotbal a wrestling. Bylo mi jasný, že jsem jinej, už když mi bylo deset nebo jedenáct. V tu dobu mi tak nějak docvaklo, že jsem ve skutečnosti neměl být holka, ale kluk. Rodina mě naštěstí podporuje, všichni mi pomáhají a drží mi palce s tranzicí a mají mě rádi. Letos v lednu jsem začal brát blokátory hormonů – léky, které blokují hormonální změny v těle. Beru je každé 4 týdny a cítím se mnohem líp, vnímám, jak se celý ten proces dospívání zastavil. Takhle můžu být dál sám sebou a nemusím prodělávat všechny ty změny, které se odehrávají v ženském těle. Tyhle léky budu brát ještě dva roky do doby, než mi bude šestnáct, a pak se rozhodnu, jestli začnu brát testosteron. A počítám s tím, že začnu. Už se těším, jak mi klesne hlas a začnou mi růst vousy a chlupy.

Loni sem za mnou do Walesu přijel Fox a v rámci LGBT projektu šel do mojí školy a všem řekl, jak to se mnou je, čím procházím a jak se cítím, a to bylo skvělý. Protože tak se to dozvěděli všichni, aniž bych jim sám musel něco říkat. Jakoby mi spadla z ramenou ohromná tíha, protože už jsem se nemusel snažit nic skrývat. Když jsem se poprvé svěřil mámě, řekl jsem jí, že jsem jinej než ostatní, že se v podstatě necítím jako holka a že jsem se narodil do nesprávnýho těla a že se ve svým těle necítím dobře. Oba jsme se rozbrečeli, bylo to strašně silný a probrali jsme to. Máma mi okamžitě chtěla pomoct, hned mě chtěla vzít k doktorovi a zjistit, co pro mě může udělat, abych se cítil líp.  Moje ségra je ještě malá, je jí šest a je jí to všechno celkem fuk. Trvalo jí asi měsíc, měsíc a půl, než mi začala říkat správným zájmenem a tak.

Do budoucna mám jedinou obavu – jak dlouho to všechno bude trvat, než dospěju a než budu moct jít na operaci, což taky záleží na tom, kolik to bude stát a tak dále. Občas mám obavy z toho, že to jako transgender člověk nebudu lehký se vztahy. Chtěl bych si najít holku, ale to je těžký a v tomhle směru se cítím trochu jako oustider, zvlášť v tomhle věku. Rád bych si našel holku, ale to je spíš otázka toho jak, kdy, kdo a co přijde.

Máma - Jsem Rachel, Taylerova máma, teď jsme v Abergavenny. Tady bydlí moje máma s mým nevlastním tátou, je to takový naše neoficiální útočiště. Když se mi Tayler poprvé svěřil, že se cítí jako kluk v dívčím těle, vůbec jsem to nečekala. Myslela jsem, že mám takovou klučičí holku. Taylerovi jsem se nesnažila vnucovat genderové role, zpočátku sice trochu ano – chtěla jsem mít takovou malou barbie, oblíkala jsem ho do šatiček, ale on mi dal jasně najevo, že v tomhle teda chodit nebude. A když mu byly asi tři nebo čtyři, tak mi řekl, že chce nosit výhradně kalhoty a žádné sukně. Nakonec se chtěl nechat ostříhat, přestože měl nádherné zlaté lokny. Tak jsem se musela vzdát svých představ o tom, jak má moje dítě vypadat, a akceptovat to, kým ve skutečnosti je. A to, že je vaše dítě v  těle, do kterého se narodilo, hrozně nešťastné, člověka přirozeně vnitřně deptá. Ale já jsem se především snažila nedat Taylerovi nikdy najevo, co prožívám, zůstat pozitivní a v klidu. Stačí, že se on sám necítí dobře, natožpak aby se navíc trápil tím, že jsem kvůli němu taky ve stresu. A postupně jsme se snažili v rámci svých možností zjistit co nejvíce informací. Jako máma cítím, že mým úkolem není říkat svým dětem, kým jsou, ale podporovat je plně v tom, aby byly bezezbytku samy sebou. Jenom ony samy vědí, kým jsou.

Na Taylera jsem nesmírně hrdá – v mnoha ohledech jsme se na tuhle cestu vydali spolu – uvědomila jsem si, že jsem na něj vlastně ohromně hrdá bez ohledu na jeho genderovou identitu, jsem hrdá na to, jaký je. A další podstatná věc, kterou jsem zjistila: když vaše dítě změní gender, tedy lépe řečeno – když se konečně stane tím, kým je – je to pořád tentýž člověk, kterého znáte, zůstává sám sebou. Je to pořád T, a je jedno jestli se jmenuje Thea, nebo Tayler.

Foto ⓒ Queer Eye Festival

Foto ⓒ Queer Eye Festival