Amber Dawn - Jak pohřbívat naše mrtvé

v6HWZga.jpg

Tato osobní esej byla přeložena Jamie Emmou Rose a publikována se svolením autorky v souvislosti s Transgender Day of Remembrance 2018.

Amber Dawn je kanadská spisovatelka a kreativní facilitátorka. Je autorkou čtyř knih a editorkou dvou antologií. Ve svých textech se soustředí primárně na témata související s queer komunitou a sexuální prací.

Byli jste někdy na katolickém, sikhském, japonském nebo irském pohřbu a nebyli jste si jistí ohledně toho, jak se v dané kultuře truchlí? Díky kyberprostoru jsou dnes informace o pohřební etiketě snadno dohledatelné. K tomu, abyste se vyhnuli nějakému faux pas, jako že třeba pošlete na židovský pohřeb květiny, vám stačí jednoduše navštívit Wikipedii.

Když si ale zkusíte vyhledat „etiketu na queer pohřbech,“ Wikipedie vám řekne, že žádný článek s tímto názvem neexistuje. Zkuste si tu samou frázi vygooglit a jako první se vám zobrazí stránka, která vysvětluje gayům, jak a kdy mají platit dýško na dovolené v Mexiku.

Když trochu pozměníte termíny a slovosled, výsledky jsou ještě horší. Jedním z prvních odkazů „gay pohřeb,“ je článek o rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu, že homofobní protesty na pohřbech členů armády jsou povoleny, pakliže zemřelá osoba byla queer – to bylo v roce 2011.

Všichni jednou zemřeme, na tom se můžeme shodnout. A, i když nás to zrovna netěší, shodneme se také na tom, že úmrtnost queer lidí je vyšší než u heterosexuálů ve šťastných manželstvích. Není to trochu divné, že my – s naším bohatým systémem komunitních rituálů a tradic – nemáme žádné zvyky ohledně truchlení? Jak vlastně pohřbíváme své mrtvé?

Nejsem v tomhle ohledu odbornice. Všechno svoje truchlení jsem si prožila v těžké samotě. To jediné, co můžu udělat, je předat vám příběhy o svém vlastním zármutku a doufat, že tím rozproudím diskusi a že ta diskuse přinese změnu. Myslím si, že touhle cestou se my jako queer lidé, obvykle dobíráme k nějakým řešením.

Začnu tím, co znám – moje rodina je složená především z tvrdě pracujících farmářů a farmářek, lidí, kteří chodí do kostela a skálopevně věří v existenci nebe. Bylo mi sedm, když jsem se poprvé zúčastnila pohřbu. Prastrýc Dave žil se svojí ženou Dottie na farmě, kde pěstovali kukuřici a chovali kuřata, a zemřel na infarkt, než mu bylo padesát. Máma mi udělala na zadních sedačkách svého Volkswagenu Rabbitu postel a bez přestávky se mnou jela z Fort Erie v Ontariu až do Auburnu ve státě New York. Její sváteční černé šaty visely vzadu za sedadlem spolujezdce jako záclona z pohřebního hávu, která zakrývala slunce, zatímco jsem proklimbávala tu pětihodinovou cestu.

Když jsme přijely, dřevěný dům, kde Dave a Dottie bydleli, byl přesně tak velký a bílý, jak jsem si ho pamatovala. Kukuřice pořád stála v šiku, vrby se rozpínaly po předzahrádce a stále čekaly na to, až po nich začnou šplhat vnoučata, bratranci a sestřenice. Dottiiny zákeřné husy mě hnaly podél cesty k domu a syčely na mě stejně jako vždycky.

Máma mě dovedla k zadnímu vchodu – rodina nikdy nevstupuje předem – a do chodby, kde stál věšák obtěžkaný košilemi strýčka Davea. Dívala jsem se, jak máma polyká bolestné vzlyky, když na věšáku hledala místo pro moje červené vlněné pončo. Jako dítě matky, která se musela o rodinu starat sama, jsem zažila hodně slz. Nic přede mnou netajila, ať se vrátila z katastrofického rande nebo řešila problémy s dluhy. Ale tohle bylo jiné. Tohle znělo, jako kdyby se uvnitř jejího těla něco uvolnilo. Propukla v hlasitý pláč, který pokračoval téměř mechanicky, zatímco nás vítalo půl tuctu tetiček, které si nás v kuchyni předávaly z jednoho objetí do druhého.

Ten den jsem se naučila několik věcí o pohřbech: Můžete si i v domě nechat (sváteční) boty. Příval dortů a koláčů je obrovský. Nikdo nereptá, když si kněz přijde připít s rodinou. Lidé zaujatě vypráví příběhy o tom, jak se zesnulý buď komicky zranil, zesměšnil, nebo obojí. Můžeš plakat kdykoli, když je ti do pláče. Jako třeba když tě tvoje druhá sestřenice Holly obejme tak pevně a na tak nepříjemně dlouho, že cítíš, jak se ti do čela vytlačuje otisk jejího náhrdelníku z falešných perel. Nebo třeba když sedíš v obýváku, kde po tři dny leží otevřená rakev, a snažíš se vydržet dívat na strýčkova bledá, jemná a zavřená oční víčka. Když pláčeš, pláčeš bez ostychu, tak jako ostatní.

Asi všichni máme podobný příběh: Vzpomínka na pohřební hudbu, průvod v černých šatech nebo dlouhé klečení, ze kterého člověk necítí nohy. Říkám si, jestli by právě tyto vzpomínky nemohly být klíčem ke queer pohřbům. Jestli bychom je nemohli převzít a vytvořit něco z těch drobných detailů, jako je nadpozemské ticho v chodbě nebo obzvlášť máslovité cukroví. Nebo – v mém případě – řezavá bolest tetovací jehly.

Nad první queer smrtí svého života jsem truchlila v tetovacím salónu. Na zádech mám na památku zrzavou rock’n’rollovou krasavici, která vykukuje vzadu nad tričkem a jde mi napravo podél páteře až k pravému boku. Osm hodin jsem musela svírat pěsti (a čelist a zadek), než byla hotová.

Moje tetování přitahuje hodně pozornosti. Nejvíc od motorkářek a motorkářů, kteří vůbec nemají problém sahat zcela cizímu člověku na záda. „Pěkný tetování,“ říkají. Někteří jdou až tak daleko, že mi odhrnou tílko, aby si ho mohli lépe prohlédnout. Takže když se ptají „Proč sis ho nechala udělat?“ přináší mi pocit zadostiučinění říct jim:

„Je to památka na milenku. Bylo jí devatenáct, když zemřela.“

Tím většinou naše konverzace končí.

Kdybych měla pokračovat, mluvila bych o tom, jak mi na podzim roku 1993 zavolala kamarádka. Od střední školy jsme se nebavily a ani tentokrát neplýtvala slovy, nevyptávala se, jak se mi daří tam v dalekém Vancouveru. Zpráva od ní přišla jako kopanec: Val se předávkovala doma u rodičů. Pohřeb, který byl „určen pouze pro blízkou rodinu“ už proběhl. Její nekrolog už dávno vyšel v niagarském místním tisku.

„Ale já ani nevěděla, že je zpátky u rodičů,“ bylo to jediné, co jsem v tu chvíli dokázala říct. Byla to pravda, nejmíň rok jsme se neviděly.

„No,“ povzdechla si netrpělivě kamarádka, „vrátila se k nim, aby se z toho vyhrabala.“

Šla jsem ke svému bývalému dealerovi – do toho domu, který měl v okně konfederační vlajku a v obýváku hrozný nevyvětratelný kouř – a řekla jsem o tom všem, kdo tam zrovna byli. Někteří z nich leželi nehybně na otrhaných gaučích, které byly v tom drobném bytě namačkány, a zprávu prospali.

Jiní zase Val ani neznali a jenom soustrastně pokrčili rameny. Čekala jsem na ty tři nebo čtyři, pro které byla Val kamarádka – přestože mi odér kokainového kouře zároveň působil nevolnost a dělal chutě.

Vyprávěli jsme si příběhy:

Pamatujete si, jak jsme chodili za školu plavat do rokle? Pamatujete, jak jsme se chodili klouzat na odpadkových pytlích v parku Sugar Bowl? Vzpomínáte na pivo Black Label a naše tajné chlastací místečko u Devil’s Hole? A jak se nám čistě zázrakem povedlo se nezabít, když jsme v opilosti lezli do těch jeskyní?

Když nám došly příběhy ze střední, přešli jsme na naše výlety. Jak Val nedovedla ani číst v mapě ani zůstat vzhůru za volantem, ale i uprostřed prérie v naprosté prdeli světa, kde nerostlo nic než vysoká tráva, byla schopná na rádiu naladit stanici. A znala text každé klasické rockové písničky od Abracadabra po Ziggy Stardust.

Já z těch příběhů vynechala to, jak si Val během listopadových večerů strkala moje ruce pod bundu a držela je na svém holém břiše, dokud se mi nezahřály prsty. První pusu, kterou jsme si daly, když jsme se krčily mezi dvěma auty zaparkovanými u bowlingové haly. Jak jsem si kousala rty až do krve při pomyšlení na to, kdy se znovu políbíme. Začala jsem si na ní všímat věcí, ze kterých jsem byla zmatená a točila se mi hlava. Její sukně, které byly vždycky tak krátké, že když se zvedla vinylového křesla, zůstal po ní matný otisk jejích stehen. Z našeho improvizovaného vzpomínání jsem tyhle příběhy vynechala, protože jsem o nich věděla jenom já a Val. A teď, když byla mrtvá, už vlastně jenom já.

Nedostatek „out“ pohřbů byl problémem dlouho před tím, než jsem já přišla o někoho důležitého. V roce 1987 začali Cleve Jones a skupina LGBT aktivistů ze San Francisca vyrábět AIDS Memorial Quilt, obrovskou a stále rostoucí vzpomínku na lidi, kteří zemřeli na následky AIDS. Ke konci 80. let byly většině lidí, kteří zemřeli na AIDS – a především gayům, kteří zemřeli na AIDS – odepírány pohřby, protože pohřební služby a hřbitovy odmítaly přijmout jejich ostatky. Quilt byl jedním z mála míst, kde mohli pozůstalí formálně vzpomínat a truchlit.

Když si otevřete stránku aidsquilt.org, všimnete si, že Names Project Foundation se rozhodla stránku využít jako nástroj pro vzdělávání a oslavu života. Klikněte na tlačítko s nápisem „vytvořte svůj panel“, a zobrazí se vám povzbudivá pravidla, jak do quiltu přispět. Vítají všechno – od ručního vyšívání po barevné spreje. Jediným specifickým požadavkem jsou rozměry: 180 na 90 centimetrů. Pokud nevíte moc o historii, možná vás nenapadne, že to jsou rozměry lidského hrobu; odkaz na doby, kdy jsme museli své mrtvé pohřbívat v ručně šitých látkových rakvích.

Jakožto kinky genderqueer femme, která se nebojí říkat, co si myslí, a která má, řekněme, docela dobrodružnou kundu, jsem zvyklá na to, že si musím utvořit svou vlastní rodinu, domov, komunitu a koncept sebe samé. Jsem hrdá na to, jak queer lidé dokážou s nadšením vykouzlit velmi osobní radostné věci z toho ničeho, co tak často dostáváme. Nejsem si ale jistá, jestli dokážu být hrdá na to, že jsme si museli vyrábět své vlastní rakve.

Kromě tetovacího salónu jsem truchlila na záchodech gay barů, v mikrobusu plném burlesque tanečnic cestujících do New Orleans a v místnostech pro personál masážních salónů. Možná to zní hrozně cool – ale vážně, kde jinde může queer člověk zavzpomínat na mrtvé? Každoroční memoriály a vzpomínkové akce jsou odpovědí právě na tento problém. Tyto hromadné memoriály, často pořádané v kampusech progresivních univerzit nebo organizované skupinami bojujícími za sociální spravedlnost, nám dávají prostor připomenout si naše vlastní lidi. Nebo se o to alespoň snaží...

Na jaře roku 2003 jsem pracovala v křiklavě vyzdobeném „masážním salónu“, který stál u King George Highway. Byznys se nám ten měsíc moc nedařil a některé z holek začaly pracovat na dvě směny nebo po zavíračce vyrážely šlapat po Richards Street, aby neskončily na ulici. V takových dobách jsem byla vděčná, že jsem byla švorcová lesbická umělkyně, která dokázala vyžít z pár schůzek týdně s pravidelnými klienty.

Když nebylo co dělat, personál obvykle začal povykovat . Zdokonalovaly jsme se v kroucení zadkem do rytmu řvoucího hip-hopu, kouřily jsme trávu, až jsme se nemohly přestat hihňat, a trávily jsme hodiny nadáváním po telefonu s jinými holkami z jiných masážních salónů na to, jak není dost klientů. Takže když jsem jednoho květnového dne přišla do práce, kde panovalo ponuré ticho, věděla jsem, že něco je špatně. Prošla jsem prázdnou chodbou, podél prázdných masážních místností a v místnosti pro personál jsem našla Summer s hlavou zabořenou do dlaní. Ostatní holky zíraly do země. Summer nebyla žádný uplakánek – nedodělala střední, byla matka-samoživitelka, otce jejího dítěte někdo zavraždil a její přítel seděl ve vězení.

„Kdo umřel?“ zeptala jsem se pochmurně.

„Shelby, do prdele. Pamatuješ Shelby. Číňanka. Transka. Pracovala pod jménem Ling. Starší asijská holka. Měla všechno hotový.“

Tím „měla všechno hotový“ se Summer snažila říct, že Shelby byla po operaci. Pamatovala jsem si ji. Pracovala v centru u nadzemky, kde dělaly drahý holky. Podle toho, co se Summer doslechla, Shelby našli rozřezanou na kousky v nákupním vozíku u veřejné prádelny.

Následujících několik dní jsme se společně dívaly na zprávy a nosily do práce noviny. O Shelby jsme neslyšely nic; žádný nekrolog, žádný pohřeb – jako kdyby Shelby nikdy neexistovala. Přemýšlela jsem nad tím, jak k tomu asi došlo. Zcela určitě se Shelby stala terčem kvůli svému genderu. Gender, rasa a zaměstnání byly jasnými důvody, proč se o ni média nezajímala. Asi po týdnu jsme se rozhodly zapálit pro ni svíčku v místnosti pro personál, pomodlit se za ni a pokračovat ve svých životech.

O půl roku později mi někdo dal leták na Transgender Day of Remembrance. Je to vzpomínková akce pro zesnulé transgender lidi, která se každoročně koná napříč Severní Amerikou a celým světem. V několika městech se Transgender Day of Remembrance pořádá už od roku 1999. Za tu dobu se z drobných setkání staly akce, o kterých se píše v médiích a na které dochází velké počty lidí. Přemýšlela jsem, jestli budou vzpomínat i na Shelby – modlila jsem se za to.

Nabídla jsem Summer, jestli by nechtěla jít truchlit se mnou. Podívala se na leták, který byl plný aktivistického žargonu, a všimla si, že se akce pořádá v univerzitním kampusu. „To není nic pro mě,“ řekla a leták mi vrátila.

Šla jsem sama. Když jsem vešla do třídy v kampusu, sevřela se mi hruď. Bylo tam tolik známých tváří – queer studenti z vysoké, praotcové a pramatky místního trans aktivismu, dokonce tam byl i někdo z parlamentu. Bylo tam víc lidí než míst k sezení, a tak lidé stáli u zadní stěny nebo se krčili před učitelským stolem. Díky jejich přítomnosti jsem si konečně uvědomila, že Shelby je doopravdy mrtvá. Dřepla jsem si na čerstvě položený koberec u východu, zaplavena emocemi.

Připravila jsem si o Shelby krátkou řeč, o kterou jsem se chtěla podělit. Chtěla jsem lidem říct, že Shelby byla silná žena –  dokázala být vážně dost ostrá. Podle toho, co jsem o ní slyšela, se nikdy netajila s tím, kdo byla. Muselo pro ni být těžké pracovat mezi pasáky a devatenáctiletými nájemnými holkami. Chtěla jsem vyzvat kohokoliv v té místnosti, kdo Shelby znal, aby se podělil o nějaké příběhy.

K tomu jsem ale vůbec nedostala prostor. Ze vzpomínkové akce se rychle stala politická schůze, změť témat od hrazení operací po nedávné uzavření genderové kliniky a zařazení práv trans lidí na listinu základních lidských práv a svobod. Promítli krátký dokument o Day of Remembrance v San Franciscu. Vzpomínám si, že někdy kolem toho okamžiku mě začala naplňovat úzkost. Sledovala jsem, jak jeden z řečníků bojuje s projektorem, a začala jsem přemýšlet, jestli se vůbec dostane na čtení jmen. Kdy budeme moci zavzpomínat na naše mrtvé?

Nervózně jsem se vrtěla, když konečně vytáhli seznam jmen a začali si ho mezi sebou podávat. Každý ze seznamu přečetl jedno jméno. Jeden po druhém četli nahlas jména zesnulých a okolnosti jejich smrti – povětšinou ženská jména, povětšinou násilné smrti. Slyšela jsem, jak někdo čte: „Jmenuji se Shelby Tom a pracovala jsem jako prostitutka ve Vancouveru v Kanadě. Bylo mi téměř čtyřicet, když jsem byla zavražděna – údajně klientem. Mé tělo bylo nalezeno v nákupním košíku v severním Vancouveru.“

Z úst se mi vydral hlasitý nářek a musela jsem si je ucpat koleny, abych ho zastavila. Nikdo jiný nahlas neplakal, takže jsem se rozhodla tak zůstat, dokud moje džíny nebyly prosáklé slzami. Ještě pořád jsem plakala, když nám bylo nečekaně oznámeno, že nám došel čas, univerzita zavírá a máme odejít.

Kampusová ostraha nás vyvedla ze dveří. Táhla jsem se pomalu a zmateně vpřed a lidé mě s lítostí pozorovali. Myslím, že se mě nějaká žena zeptala, jestli jsem v pořádku. Myslím, že měla krátké vlasy a motorkářskou helmu a možná to byl i někdo, koho jsem znala. Když mě objala, zadržela jsem dech ve snaze ji nezmáčet slzami. Styděla jsem se za své neutišitelné a podle všeho výjimečné emoce. Od té doby jsem na Transgender Day of Remembrance nepřišla.

Udělejte si dva seznamy. Jeden seznam queer lidí, které jste znali a kteří zemřeli. Druhý seznam queer pohřbů, kterých jste se zúčastnili. Jak jste se asi dovtípili, můj první seznam je podstatně delší. O queer pohřbech jsem se naučila to, že neexistují.

Nejhorší variantou je, že na našich pohřbech budeme muset znovu svou identitu skrývat. Nejlepší variantou je, že naše smrt se stane politickou, že bude platformou pro informování veřejnosti a lobbování za lidská práva. Napomůže v práci, kterou na tomto světě ještě musíme odvést. A jak už jsem řekla, jsem hrdá na to, že patřím ke komunitě, která si tváří v tvář smrti vyhrne rukávy a řekne si „musíme s tím něco dělat“. Na druhou stranu – a tady riskuji, že budu znít slabošsky – to vážně není fér. Fakt, že si ani nezasloužíme pohřeb, je k uzoufání smutný.

Na otázku „jak pohřbívat naše mrtvé“ tedy nemám žádnou odbornou odpověď, protože jsem k tomu nikdy neměla příležitost. To však neznamená, že jsem si nikdy nepředstavila starý venkovský dům plný queer lidí, kteří se sešli, aby společně mohli doopravdy truchlit. Možná si ho dokážete představit také. Představte si kabáty a umělé kožešiny a pravou kůži na věšáku v předsíni. Do domu vejdete zadním vchodem, protože rodina nikdy nechodí předem – a vy jste rodina. Pokud chcete, můžete svého partnera nebo svou partnerku držet za ruku, až vám znecitliví prsty. Příběhy, které si tu vyprávíme, nejsou cenzurované, včetně těch, které se odehrávají na záchodcích a v zaparkovaných autech. Po místnosti kolují fotky z průvodů hrdosti a z gay táborů a barů. Když vám podají fotku, na které jste vy – vy a ten, za koho jste přišli truchlit – dívejte se na ni, až se vám rozostří zrak a začnete si pro sebe šeptat: „Díky, díky, díky.“

A až se budete cítit připravení, vejděte do obýváku, kde leží rakev. Nemusíte nikam spěchat, tohle je váš čas na rozloučení. Představte si ten poslední pohled. Představte si vlasy a dlaně, řasy, dolní ret a všechny vzpomínky zakleté do těla.

Naše životy si zaslouží dárkové koše a rozinkové dorty. Naše životy si zaslouží lilie a růže. Naše životy si zaslouží náhrobní kameny a rozptýlení popela. Žalmy a písně. Víno a rituály. Zasloužíme si dlouhé hodiny plné příběhů. A zcela určitě si zasloužíme všechny ty slzy.

-       Amber Dawn, ze sbírky Second Person Queer (Arsenal Pulp Press, 2008)


Redakce Transparent z.s