Pochod na Letnou aneb Pride Parade

Trans vlajka s logem TP proti budově Národního muzea

Trans vlajka s logem TP proti budově Národního muzea

Souznění dovede už ve dvou rezonovat silou 4 stupňů Richterovy škály. Když se těch rezonujících bytostí sejde na čtyřicet tisíc, dojde k otřesům rovným deseti stupňům, které jsou historicky dosud nezmapované. Bohužel seizmografy neměří ve vlnových délkách lidských srdcí.

Dost sladké omáčky. Jdeme na reportáž!

Před dvanáctou vládla na Václavském náměstí hlavně nervozita a zmatek. Jednotlivci hledali své skupinky, a ty zase místo v průvodu. Jediný, kdo mi přišel bez obav, byli bubeníci, za kterými jsme se my měli řadit. Pro kolemstojící zvědavce vytloukali unisono divošské, ale důmyslné rytmy. Kombinace afrických večerů při ohni a pochodovky, co vás chtě nechtě naučí vyšlapovat průvodem vpřed.

Ve dvanáct jsme vztyčili modro-růžovo-bílé vlajky s trans*parentní v čele a vyrazili se zařadit. To už nás opouštěla nervozita, aspoň mě, a nastupovalo vzrušení a nedočkavost. Kdy vyrazíme? A kudy vůbec půjdeme? Honem jsme googlili, přes co vlastně letos vede cesta, protože překvapivě si to nikdo z okolního davu nemohl vybavit. Dobře, půjdeme Opletalkou a kolem Masaryčky na Náměstí republiky, odtamtud kolem nemocnice Na Františku na Čechův most. Polezeme jako velký, strakatý had historickým bludištěm.

V půl se konečně na pěší zóně začal průvod formovat. Kolem skupin gayů, leseb, asexuálů, bisexuálů, non-binárních lidí a trans lidí (mezi mnoha a mnoha) jako čmeláci vířili kameramani a fotografové. Následovaly dodatečné zmatky v organizaci, kdo má kde stát. Vpřed se znenadání draly alegorické vozy, tažené mlčenlivými dobrovolníky. Trochu jako když vedou obrovská hlučící zvířata na kolbiště.

Průvod se rozpohyboval a kameramani také

Průvod se rozpohyboval a kameramani také

Vpřed! Ale pomalu!

Pohnuli jsme se tak ve tři čtvrtě, o dva metry. Následovala pětiminutová pauza. Potom znova krok, sun, krok a tak dál, dokud jsme neopustili náměstí. Pod Koněm jsme zvolna míjeli tradiční shromáždění protestujících a jejich kreativních transparentů. „Unie otců proti krádežím dětí z heterosexuálním rodin?“ Jistě, to my děláme. Na mši při sabatu děti vaříme v kotli. Nechyběl ani kněz v černém, jenž po chvíli nemohl snést jemu se na truc líbající homosexuální páry, a tak ho na fotografiích v novinách vidíte už jen smutně zírat do země.

Už při průchodu kolem Národního muzea jsem si všimla fenoménu, který nás pak provázel po celou cestu – náhodní přihlížející. Dělníci nechali práce a se zájmem si procesí z ochozů na majestátní budově prohlíželi. Napříč Opletalovou, kolem Hlavního nádraží, jsme potkávali nejenom víc sympatizantů, ale i těchto ochotných zvědavců. Fotili si nás, mávali a usmívali se. Přece je to událost jako každá – jenom trochu pestřejší, hlučnější a možná i rozmarnější. 

Kolem Masaryčky, Prašné brány a dál k Vltavě. Myslela jsem, že pražané v tom sektoru odjeli pro jistotu na dovolenou, aby se nezbláznili z dvě hodiny trvajícího randálu pod jejich okny. Kdepak. Vykukovali z domů a z oken mnoho z nich vyhazovalo duhové vlajky na počest, usmívali se horečně skandovali. Naproti tomu chudáci protestující podél chodníku u řeky zase byli v zoufalé nevýhodě. Neměli jsme jenom přesilu. Bylo to, jako by průvodu fandila celá Praha a pár škarohlídů si nevšímala.

To už jsme se pomalu blížili k Čechovu mostu. Vítr nás šlehal zprava i zleva. Vlajky se přestaly flákat a hrdě vlály po zbytek cesty. Válečné prapory Erótovy, Dionýsovy a Afroditiny. A jak se ty naše trans vlajky pěkně šikovaly pohromadě v tom mumraji duhových barev. To jsme prý nebyli zdaleka všichni trans lidé pospolu - mnoho se vmísilo do davu podél celého průvodu.

Toto byla už vlastně zadní část průvodu

Toto byla už vlastně zadní část průvodu

Vzhůru po schodech, totiž na Letnou

Vpředu na schodech, obklopen hájem stromů, stál zástup LGBT lidí. Zuřivě mávali vlajkami, transparenty nebo aspoň oběma rukama. Vůz v naší blízkosti zařadil píseň Sweet Dreams Are Made Of This na rozloučenou, než odbočil na silnici stranou. Kam až jsem doslechla, zpívali všichni jedním hlasem. Nejdřív uvítali partu bubeníků pod schody, a ti hned odpověděli nových rytmem na poslední díl cesty.

Stoupali jsme po schodech a já si říkala: Tomuhle chybí jen, aby stupínků byly dva tisíce, ať si dáme na závěr do těla. S únavou v nohách a úlevou v mysli jsem si prohlížela jízdní policisty opodál na svahu pod stínem. Přišlo mi, že to je poprvé, co mi skupinka dohlížejících policistů přijde majestátní a dodává mi klid.

Letná nezklamala, jestli měla připomínat příslovečnou oázu. Díky všudypřítomné vegetaci stromů, pod nimiž jste si mohli rozbalit deku a hovět v relativním chládku. Leda byste si rozbalili stanoviště blízko záchodů… Kolem dokola prostor uzavíraly dvě stage a velký stan. Na každém kroku Vás provázely bližší nebo vzdálenější tóny, lnoucí se z jednoho z pódií. Ať jste si u jednoho stánku kupovali jarní rolku, u jiného batikovanou deku nebo skoro na hranici Letné prohlíželi materiály rozličných přidružených organizací.

Usilovná práce na stánku Trans*parent

Usilovná práce na stánku Trans*parent

Tábor trans lidí a stánek Trans*parent

No a my trans lidé jsme rozbili tábor kousíček od stánku Trans*parentu a svorně se střídali ve službě u kasičky a letáčků. Stáli jsme v dlouhé linii aktivistů a politických stran a já se cítila pyšná, že se toho účastním. Amnesty International, Zelení, Piráti, Logos, SPQP (Společnost pro queer paměť) a také my. A že lidé o trans tématiku měli zájem! Samolepky šly na dračku. Taky aby ne – byly a jsou prostě rozkošné. Viděla jsem na tvářích těch, co je kupovali, jakou radost jim to dělá, a hned jsem se cítila šťastnější také, i když jsem měla pořád po výšlapu brňavku v nohách a žízeň neutišitelnou.

Sobotní Pride Parade a následnou slavnost na Letné jsem zakončila s novou trans vlajkou, kterou jsem si doma hned pověsila. Vyčerpaná po náročném týdnu, ale snad nejšťastnější dosud ve svém životě. Týden na stánku v Pride Village pro mě byl významný, protože jsem pomáhala správné věci. Cítila jsem, že přispívám utvářet lepší svět. Jenže sobotní den… to bylo, jako kdyby ten lepší svět už dávno přišel.

Autor: Sylvie Slav