Recenze: Dívka (2018) - Za zrcadlem a co tam cis lidé nenašly*i

Napsala: Jamie Emma Rose

10_Girl_c_Menuet-1024x577.jpg

Tato recenze obsahuje detaily z děje filmu.

Když se ke mně dostala zpráva, že na QFF Mezipatra budou tento rok promítat belgický snímek Dívka, zamrazilo mě. Věděla jsem, o jaký se jedná film. Věděla jsem, jakým stylem se snaží znázornit (důraz na „snaží znázornit“, nikoliv „znázorňuje“) trans tematiku a jak končí. Věděla jsem také, že film zrežíroval cis muž a že jiný cis muž (respektive cis chlapec) má hrát onu titulní trans dívku. Když jsem si koupila lístek do Lucerny, abych mohla napsat tuto recenzi, myslela jsem si, že vím, do čeho jdu. Přeci jenom jsem viděla film Dánská dívka (2015) a předpokládala jsem, alespoň podle popisů, že belgická Dívka bude podobně problematická. Mýlila jsem se – bylo to o dost horší, než jsem čekala.

„Soucit je nestabilní emoce. Chřadne, pokud není proměněn ve skutky,“ píše Susan Sontag v monografii O utrpení jiných. Dívka, zdá se, v účastnících filmových festivalů vyvolává silný pocit soucitu. Při prvním uvedení na festivalu v Cannes získal snímek Zlatou kameru za nejlepší celovečerní film, cenu Queer Palm za nejlepší film s LGBT tematikou a herec Victor Polster byl oceněn za ztvárnění Lary, šestnáctileté trans dívky, která se snaží uspět na taneční konzervatoři. Dá se poměrně s jistotou předpokládat, že dojatí cis kritičky a kritici se akorát poplácali po zádech nad tím, jak dávají prostor „důležitým tématům“, a tím to haslo. Film totiž není schopen vyvolat o moc víc než pouze soucit, a to za užití všemožných klišé o znázorňování „utrpení“ trans lidí (a přesněji trans žen), na která lze pomyslet.

Při sledování jsem měla pocit, že scénář filmu pravděpodobně vznikl po nějakém náhodném večeru, kdy režisér brouzdal Wikipedií a narazil na článek o trans ženách, po jehož přečtení si řekl, že by se o tom dal natočit film. Psychologická složka Lary nikdy nejde o moc hlouběji než „je smutná, protože se necítí pohodlně ve svém těle“. I v rámci filmu samotného se zde nabízela možnost alespoň podrobněji rozvést její vztah s mladším, šestiletým bratrem Milem. Lara a Milo postrádají matku, což se ve filmu nijak nevysvětluje, a dalo by se říci, že Lara poskytuje bratrovi určitou mateřskou oporu. O to se však film příliš nezajímá, protože téměř všechen čas se spotřebuje na dva typy scén: Lara tančící v baletním sále, Lara smutně stojící před zrcadlem.

A právě tyto scény před zrcadlem jsou největším kamenem úrazu. Kamera znovu a znovu zachycuje (polo)nahou Laru pozorující se v zrcadle a režisér se tím zřejmě snaží poukázat na její „utrpení“. Podle mě jde o nešťastné vizuální zjednodušení něčeho, co je o dost komplexnější, ať na fyzické či psychologické úrovni. Ve tmě kinosálu jsem si pro tuto recenzi dělala poměrně detailní poznámky, podle nichž jsem napočítala: 12 záběrů na Lařinu holou hruď, 9 záběrů na její rozkrok, z nichž ve dvou byla nahá, a aby toho důrazu na tělo nebylo málo, 3 záběry na prsty u nohou zakrvácené z baletních špiček.

Tím samozřejmě nechci popírat, že většina trans lidí (ale rozhodně ne všichni) řeší nějakou formu dysforie a každodenně s ní bojuje. Ale posedlost kamery Lařiným tělem pro mě jasně naznačuje, že režisér do trans tematiky nevidí a postrádá jakýkoliv jiný způsob, jak vizuálně explikovat, s čím se Lara potýká. Abych nabídla nějaký ekvivalent: Představte si, že nějaký cis heterosexuální muž točí snímek o postavě, která si poprvé o sobě uvědomuje, že je lesba (a že takových filmů není málo). Režisér chce, aby to heterosexuálním divákům bylo jasné, proto se ve filmu neustále opakuje scéna, kde postava zírá na obrázek nahé ženy nebo se patnáctkrát snaží mít sex s mužem a potom pláče. Podobně já vnímám tu nekonečnou sérii záběrů na Lařino tělo.

Součástí tohoto problému je i samotný závěr filmu. Lara propadne hluboké depresi, která z velké části vychází z její dysforie, výrazně posílené traumatickým zážitkem, kdy ji ostatní dívky z taneční školy vyhecovaly k tomu, aby jim ukázala nahý rozkrok. Odmítá vycházet z domu, odmítá jíst a snaží se plně soustředit na balet, který však její vysílené tělo už není schopno dále zvládat. Poté, co během nácviku v divadle zkolabuje, jí navíc lékařka sdělí, že v tomto stavu nemůže podstoupit operaci a bude se muset nejdříve fyzicky plně zotavit. Po určité intervenci ze strany otce to skutečně vypadá, že se stav Lary zlepšil a i po emocionální stránce věci začíná zvládat. I proto si nedokážu vysvětlit, odkud se vzala scéna, v níž Lařino utrpení vyvrcholí, a alespoň podle zvuků v sále na tom ostatní divačky a diváci byli podobně. Lara totiž vyčká na okamžik, kdy její bratr ani otec nebudou doma, připraví si mísu plnou ledu, zavolá si sanitku, postaví se před zrcadlo, stáhne si kalhoty a nůžkami si ustřihne penis.

Nebudu lhát, věděla jsem z recenzí, že k tomu dojde, takže jsem se rozhodla být tiše a poslouchat reakci zbytku publika. Počáteční zmatení bylo nahrazeno zděšením v okamžiku, kdy Lara zvedla z nočního stolku nůžky a diváctvu došlo, co se děje. Za mými zády se dokonce ozvalo „To je magor!“, což možná stojí za připomenutí tím víc proto, že za „magora“ se v češtině většinou označují muži. Abych se přiznala: čím víc nad tou scénou přemýšlím, tím míň mám slov a větší zlost. Ano, případy, kdy zoufalé trans ženy udělaly něco podobného, jsou sice v historii dohledatelné, ale skutečně se jedná o krajní případy zoufalství. Předchozí děj nenaznačuje, že Lara by byla až tak daleko za okrajem propasti. Navíc i kdyby se jednalo o nějakou vyhrocenou dysforickou situaci, z kontextu filmu vychází, že Lara bude moci na operaci jít hned, jak její tělo opět nabere sílu, takže skutečně neexistuje jasný důvod, proč by se měla uchýlit k takto drastickému „řešení“. Jde vyloženě jen o snahu režiséra publikum šokovat za jakoukoliv cenu. Dívka je Sleepaway Camp (1983) pro 21. století – podstatně nudnější, ale s podobně pochybným závěrem.

Abych neřešila film pouze z pohledu děje: dalším problematickým aspektem, který se už do jisté míry stal pro filmy o trans lidech typickým, je otázka obsazení – trans dívku Laru, stejně jako mnoho jiných trans osob ve větších filmových produkcích, totiž hraje cis osoba. Často se ze strany cis lidí i z queer komunity setkávám s určitým nepochopením toho, proč je právě tohle problém, na který často upozorňujeme a přes který pro mnoho z nás nejede vlak. „Přeci jenom, film je fikce a nemusíš být aristokratka ze 17. století, abys ji mohla ztvárnit na plátně,“ argumentují. To je sice pravda, ale problém u trans postav je spíše podobný situacím, které řeší i jiné marginalizované skupiny, u kterých je jejich „odlišnost“ tvořena nějakým fyzickým znakem, například barvou pleti. Trans herečky a herci jsou často totiž „příliš trans“ na to, aby mohli hrát cis postavy ‒ jedinou možností pro ně je hrát trans postavy. Pokud však i trans postavy hrají cis herečky a herci, co potom zbývá trans lidem? Jak mají rozvíjet svůj herecký talent a svou kariéru?

Neřekla bych, že film je zcela bez jakýchkoliv kvalit, ale rozhodně bych zároveň neřekla, že pozitivní aspekty převáží problémy, které zmiňuji výše. Například scéna, kde dívky z taneční školy během večírku hecují Laru k tomu, aby si sundala kalhotky a vyhrnula šaty, mi přišla dost autentická a sálalo z ní napětí a nervozita. Scén s Lařiným tančením bylo příliš mnoho a byly často zbytečně dlouhé, musím ale přiznat, že kamera zachycovala pohyb extrémně dynamicky a v situacích, kdy Lara tančila sama, byla i ve zpracování zvuku slyšet enormní síla, která je pro klasický balet třeba. Jestli to, že Lařin otec řídí Volvo, které má ve znaku symbol Marsu (♂), byla záměrná symbolická volba, nebo pouze náhoda, se asi nedozvíme, ale i tak je to zajímavý detail.

Sečteno a podtrženo: srdcem belgické Dívky je přehnaná explicitnost obohacená o notnou dávku necitlivosti pro trans otázky. Jak jsem již zmínila, absolutně centrální byl pro film motiv zrcadla, avšak i ten ve finále letí oknem, společně s veškerou narativní logikou. Když se Lara na konci dívá do zrcadla v nemocnici, zajásala jsem, že alespoň úplný závěr filmu bude potenciálně neutrální, otevřený a vizuálně relevantní pro zbytek filmu. Střih do černa skutečně přišel… a následovala úplně zbytečná půlminutová scéna šťastné Lary pochodující metrem za zvuku smyčců. (Film totiž vůbec neřeší, že to, co si Lara udělala, nese poměrně vážné zdravotní následky a podstatně zkomplikuje operaci, na kterou by možná ještě v budoucnu chtěla jít.) Možná měl režisér pocit, že závěr s neostrým zrcadlem byl příliš ambivalentní, a chtěl divákům explicitně ukázat, že Lara svůj „problém“ vyřešila a teď je zcela šťastná a bez starostí. A to jednoduše není pravda.

________________________

There’s a town. And a trans girl who lives in that town. And everyone in that town fucks her. And the good characters feel good about having fucked her. The bad character feels bad about having fucked her. And then for some reason, also, she finds herself butt-naked in a river and we see her junk.

  • Imogen Binnie, Imogen Watches Classic Films, “Recenze Boy Meets Girl (2014)”

Redakce Transparent z.s