Proslov k Transgender Day of Remembrance 2018 / Transgender Day of Remembrance 2018 Speech

Napsala: Jamie Emma Rose

IMG_8812.JPEG


Přátelé, bratři, sestry, sourozenci – má queer rodino,

Děkuji vám, že jste se tu dnes sešly*i společně si připomenout trans lidi, o které jsme přišly*i, a uctít jejich památku. Transgender Day of Remembrance není šťastnou příležitosti a já si nemyslím, že by jí měl být. Je v pořádku mít strach, cítit nejistotu, plakat a truchlit, jakkoliv je to možné – protože tady, mezi námi, jste v bezpečí. Transgender Day of Remembrance je pro mě komunitním rituálem – něčím, co se v queer komunitě, bohužel, stává stále vzácnějším s tím, jak snahy o to se přizpůsobit ničí a vymazávají naše unikátní způsoby života a naše tradice. Dnešek však není dnem pro revoluci v ulicích, ale pro revoluci v našich srdcích.

Není snadné vyhnout se pocitům smutku nebo zlosti nebo obojího, když se podíváme na dlouhý seznam jmen těch, kteří s námi dnes již být nemohou – těch, kteří byly zabiti společností, která námi opovrhuje a která se nás bojí – nejen proto, že jsme nějakým způsobem jiní, ale i proto, že zpochybňujeme určité hodnoty, které považuje za nezpochybnitelné. Pravdou o tom seznamu však je, že je ve skutečnosti mnohem delší. Ten seznam, který tu dnes máme, je neúplný. Zjednodušuje totiž krásné, zářné a komplikované životy na pouhý soubor jmen – jmen vytržených z jejich okolí, z jejich kontextu, z jejich kultury. Seznam nám nabízí nějaké obecné informace o tom, odkud tito lidé byly*i, ale tím jejich příběhy často končí. Transgender Day of Remembrance by neměl být pouhou takovouto statistikou. Namísto toho, abychom se soustředily*i na jejich smrti a násilí, které k nim vedlo, bychom si měli zkusit představit, jaké byly jejich životy a jaké by dnes mohly být. Nesmíme opomíjet to, že pro mnoho nebo i většinu těchto lidí existovalo více důvodů pro to, že se stali terči násilí, než jenom transfobie. Mnoho z nich bylo ženami, bylo jiné než bílé barvy pleti, bylo chudých nebo vykonávalo sexuální práci – a k tomu byli trans. Opravdové uctění památky těchto lidí by nemělo být, že si přečteme jejich jména ze seznamu a tím to hasne. Musíme se postavit nenávisti a bigotním postojům na všech frontách a ve všech jejich formách a být si vědomy toho, že všichni z nás na nich neseme nějaký větší či menší podíl, ať již našimi činy nebo naším mlčením. Bratři, sestry, sourozenci, přátelé – má queer rodino – zatímco vzpomínáte na naše mrtvé, zapřísáhněte se, že nedále nebudete pouze mlčet a přihlížet.

Zároveň bychom měly*i mít na paměti, že o členy naší komunity nepřicházíme jenom kvůli násilným činům, které vykonávají nějací muži s noži, ale že smrt mezi námi má mnoho forem. Seznam neobsahuje jména těch, kdo spáchaly*i sebevraždu, těch, kdo zemřely*i z důsledku HIV a dalších důvodů. Neobsahuje jména trans lidí, jejichž jména jsme nikdy neznaly*i a kteří si své ‘tajemství’ odnesly*i na věčnost. Jejich památka si rovněž zaslouží naší úcty. Transgender Day of Remembrance by neměl být událostí, při které se naštveme, posteskneme si a půjdeme domů – měl by být i příležitostí k truchlení.  Vím, že někteří z vás jste přišly*i o lidi z komunity, kteří pro vás byli důležití a že jste nedostaly*i příležitost k vyjádření vašeho zármutku. Proto, po tomto proslovu, zde bude prostor pro kohokoliv z vás, kdo budete chtít zavzpomínat na někoho z komunity, koho jste znaly*i, a to jakoukoliv formou, která vám přijde vhodná.

V souvislosti s trans komunitou poslední dobou slyším jedno slovo – a tím je slovo „odolnost“. A ano, odolnost je skutečně něco, k čemu se mnoho z nás muselo dopracovat jen proto, abychom mohly*i dále žít, abychom se nezhroutily*i pod tím enormním tlakem, který na nás společnost vyvíjí. Mnozí z nás si prošly nějakým traumatem a naučily*i se bránit a být odolní. Myslím si, že bychom ohledně těchto našich zkušeností měly*i být otevřenější, pokud jsme na to připravení, protože, co si budeme namlouvat, společné trauma bylo vždy základním kamenem queer komunit. Díky němu totiž víme, že i jiní lidé si procházejí tím samým, co mi, a že si tak můžeme být vzájemnou oporou. Podělte se o příběhy své zranitelnosti a odolnosti, protože jinak hrozí, že se tyto emoce promění v nenávist a rozhořčení. Pomozte vybudovat takovou komunitu, jakou jste si samy přály být součástí.

Na závěr bych ráda citovala Saru Lamble: „Naší úlohou je přesunout se od sympatie k zodpovědnosti, od spoluviny k sebereflexi, od svědectví k činům. Nestačí totiž pouze uctít památku mrtvých – musíme zároveň změnit postoje těch živých.“ Odpočívejte v pokoji, odpočívejte v síle.

_____________________________________

Dear friends, brothers, sisters, siblings – my queer family,

Thank you for coming here today to remember and honour the trans people we’ve lost. Transgender Day of Remembrance is not a happy occasion, nor should it be. It’s okay to feel scared, to feel lost, to cry, to mourn in any way we can – because here, among us, we’re safe. To me, Transgender Day of Remembrance is a community ritual – something that is, sadly, becoming increasingly rare in the queer community, as assimilation threatens and erases our unique ways of life and our traditions. But tonight is not the night for a revolution in the streets, it is a night for a revolution in our hearts.

It isn’t easy not to feel rage or sadness or both when we look at the list of names of those who cannot be with us today, those who were killed by a society that despises and fears us – not just because we are somehow different, but also because we question its supposedly unquestionable values. The thing about that list is that, in reality, it’s so much longer. The one we have here is incomplete. It reduces beautiful, brilliant and complicated lives down to a set of names, ripped out of their country, their context and their culture. The list gives us a broad idea of where these people were from, but that is where their stories often end. Transgender Day of Remembrance must not be reduced down to a statistical figure. Instead of focusing on their deaths and the violence that led to them, we should try and imagine what their lives may have been like and what their lives could have been. We must not forget that, for many or even most of these people, it wasn’t just transphobia that made their lives difficult and made them the targets of violence. Many of them were women, people of colour, poor, sex workers in addition to being trans. To truly honour the memory of these people isn’t to read their names off of a list and move on. We must address hatred and bigotry on all fronts and all its possible axes and acknowledge that pretty much all of us here have been complicit and silent, to a greater or lesser degree. My brothers and sisters, siblings, friends, my queer family – as you remember our dead, make a vow to yourself to break this silence.

We should also keep in mind that the losses in our community are not just due to violence in the form of a man with a knife, but that things run much deeper. The list does not contain those who died of suicide, those who died as a result of HIV and other reasons. It doesn’t contain the names of those whose names we never knew and who took their ‘secret’ to their graves. We need to remember and honour them just as much. Transgender Day of Remembrance should not just be an event for us to get angry and sad and then go home – it should be an opportunity for us to mourn. I know that some of you have lost people, community members, who were important to you and were denied the chance to properly grieve and would like us to know something about your loved ones and share this grief. After this speech, anyone who wishes to remember somebody specific, whether it was someone from the community you personally knew or just heard a lot about, is invited to do so in any form they deem appropriate and fitting.

There is a word I’ve been hearing a lot recently in connection to the trans community – and that word is ‘resilience’. And, indeed, resilience is something many of us have had to build up in order to keep going, to not buckle under the enormous pressure this society puts us under. Many of us have been through trauma and learned how to resist and how to be resilient. I think we should be open to sharing these experiences, if we are ready to do so, because, for better or for worse, shared trauma has always been the backbone of queer communities – knowing that others have been through the same and that we have each other’s backs. Share your stories of vulnerability and resilience, do not hoard them and let them fester into hatred and resentment. Help build the sort of community you wish you had had.

To quote Sarah Lamble: ‘Our task is to move from sympathy to responsibility, from complicity to reflexivity, from witnessing to action. It is not enough to simply honour the memory of the dead – we must transform the practices of the living.’ REST IN PEACE AND REST IN POWER.

IMG_20181121_202153.jpg




Redakce Transparent z.s