Obavy a přání trans lidí v ČR 

Čtvrtá zpráva z výzkumu

Čtvrtá zpráva z výzkumu, který realizuje spolek Transparent s podporou ILGA Europe, se zabývá mapováním toho, co respondentky/respondenti podstoupili nebo mají v plánu podstoupit v rámci tranzice.

V otevřené otázce zaměřené na obavy z průběhu tranzice bylo nejvíce odpovědí (29 %) zaměřeno na strach z reakce okolí, ať už blízkého nebo vzdálenějšího, a s tím spojenou možnost posměchu, šikany a tak podobně. Druhá nejčastější obava (24 %) je v souvislosti s operacemi v rámci tranzice – strach z bolesti, z možných komplikací, zda a jak se povedou atd. Obavy panují i z hormonální terapie (9 %) – z dostupnosti a ceny hormonů nebo jejich účinků. Dále respondentky/respondenti uváděli např. obavy z dostupnosti a kvality péče sexuologů a jiných odborníků (8 %), obavy o partnerský život (6 %) nebo obavy z toho, zda vůbec budou moci vést normální život (6 %).

o4.1.jpg

V rámci výzkumu jsme také zjišťovali, v jaké fázi procesu tranzice se respondentky/respondenti aktuálně nacházejí a jaké jsou jejich cíle.

Pokud jde o aktuální stav, zastoupeny jsou dvě větší skupiny osob, a to těch, které absolvují hormonální terapii (27 %), a těch, které již mají úřední tranzici dokončenu (26 %). V menší míře jsou zastoupeny osoby, které zatím jen dochází na sexuologii (12 %) nebo nepodnikají v této věci ještě žádné kroky (12 %). Ostatní procházejí Real Life Testem (10 %), mají kromě hormonální terapie za sebou i menší operační zákroky (9 %), nebo mají po sterilizaci, ale před dokončením úřední tranzice (4 %).

Cílem většiny respondentek/respondentů je dokončená úřední tranzice (70 %). Zhruba 18 % osob, které vyplnily dotazník, by rádo rovněž úřední změnu jména a informací na dokladech, ale bez nutnosti operace (sterilizace). Dohromady tedy více než pětina z osob (22,2 %), které vyplnily dotazník, neplánuje operaci na změnu pohlaví ani úřední tranzici v rámci současného systému. Více viz graf níže.

o4.3.jpg

Pokud jde o diagnostiku před stanovením diagnózy nebo začátkem hormonální terapie, nejčastěji bylo uváděno endokrinologické vyšetření (v 92 % u osob, kterých se to týkalo) a dále bylo časté rovněž vyšetření psychologické (90 %). Frekventované otázky v rámci diagnostiky byly na preferované hračky v dětství (89 %), sexuální chování (88 %) nebo na sexuální orientaci (80 %). Vzhledem k tomu, že sexuální orientace a genderová identita jsou dvě rozdílné věci, jsou zejména dvě poslední zmiňované otázky v rámci diagnostiky naprosto nadbytečné. Za pozornost rovněž stojí, že 32 osob, které diagnostikou procházely, uvedlo, že byly poslány na měření vzrušivosti (falometrie/vulvometrie je měření objemových změn penisu/vulvy způsobených změnami jejich prokrvení v závislosti na sexuálně-erotických podnětech v rámci diagnostiky sexuální orientace, tedy pro mnoho lidí traumatizující a pro diagnostiku genderové identity zbytečné vyšetření). 25 respondentek/respondentů uvedlo, že na sexuologii u nich docházelo k vyšetření obnaženého těla pohledem, a u 20 osob dokonce i pohmatem, což rozhodně není standardní postup.

Z dalších vyšetření nutných v rámci stanovení diagnózy nebo zahájení hormonální terapie, které nebyly v dotazníku zmíněny, respondentky/respondenti uváděli interní (8x), genetické (3x) a denzitometrii (1x). Některé další odpovědi v rámci tématu diagnostiky, které stojí za pozornost:

-          „Napsat životopis a mít "povinnou" touhu po chirurgické operaci změny pohlaví“;

-          „Otázky na preferované oblečení včetně prádla, intimní vztahy a sexuální historii“;

-          „Real Life Test následoval vlastně až po nasazení hormonů, během následujícího roku jsem postupně měnila tělo i oblečení, takže změna byla plynulá a pro okolí přijatelnější. Zároveň se mi tím potvrzovalo, že jsem na správné cestě. Vyžadovat RLT před nasazením hormonů se rovná společenské sebevraždě. Forma RLT, jakou jsem podstoupila mi přišla v pořádku.“;

-          „Sexuolog si přál gynekologické vyšetření sám provést, nepřistoupil jsem na to“;

-          „Vyšetření interním lékařem, a to i pohledem na obnažené tělo“.

 Z hodnocení délky jednotlivých etap vyplývá, že respondentkám/respondentům se jeví jako nejpřijatelnější doba potřebná k Real Life Testu (60 % odpovědí pro variantu „tak akorát“) a vcelku přijatelně hodnotí délku diagnostické fáze před hormonální terapií (57 % odpovědí pro variantu „tak akorát“). Naopak období, než se člověk dostane před komisi, ohodnotila nadpoloviční většina osob jako příliš dlouhé (52 % odpovědí pro variantu „příliš dlouhá doba“).

Pokud jde o hodnocení dostupnosti péče, služeb a pomůcek pro transgender osoby, největší míru spokojenosti vykazuje dostupnost sexuologické péče (78 %), pak je to lékařská péče související s tranzicí (65 %) a psychologické služby přizpůsobené translidem (65 %). Naopak podprůměrně je hodnocena dostupnost pomůcek usnadňující soužití s tělem (48 %). 

o4.6.jpg

Jedna z otázek se zaměřovala na případnou změnu sexuoložky či sexuologa. 70 % respondentek/respondentů uvedlo, že ke změně zatím neměli důvod. 18 % osob však již sexuoložku/sexuologa změnilo, a to z důvodu nespokojenosti s dřívější/m. V 8 % případů lidé o změně uvažují, ale zatím ji nerealizovali. Ve zhruba 4 % případů došlo k odmítnutí respondentky/respondenta sexuoložkou či sexuologem. Více viz graf níže.

o4.7.jpg

S výrokem „Kdybych se mohl/a vrátit zpátky, jednu nebo více operací v souvislosti s tranzicí bych nepodstupoval/a“, souhlasila pětina respondentek/respondentů (20 %), zbylé čtyři pětiny s tímto výrokem nesouhlasí (viz graf níže).

o4.8.jpg

Další dvě otázky se týkaly jen těch respondentek/respondentů, kteří již podstoupili vaginoplastiku či faloplastiku, a zaměřovaly se na spokojenost s těmito operacemi. Spíše nebo naprosto spokojena je mírná většina respondentek/respondentů (54 %), přičemž z žen je spokojena většina (79 %), z mužů jen 24 %.

Konkrétně se spokojenost týká vzhledu (28 % odpovědí), přístupu a práce lékařů (21 %), funkčností (27 %) nebo s celkovou vizáží těla po operaci (17 %).

Nespokojenost se týká z největší části vzhledu (33 % odpovědí), nefunkčnosti (23 %), pooperačních komplikací či nutnosti reoperací (13 %) nebo přístupu a kvality péče lékařů či jiného personálu (12 %). Podrobněji viz grafy níže.

o4.10.jpg

Otázka 18 zjišťovala formou souhlasu či nesouhlasu s danými výroky pohled transgender osob na důvody pro nebo proti sterilizaci.

Z důvodů pro tuto operaci většina respondentek/respondentů (75 %) souhlasila s tím, že ji chce kvůli dokončení úřední tranzice. Druhý nejčastější důvod byl – být i po tělesné stránce ženou či mužem (70 % souhlasných odpovědí). Jen 22 % respondentek/respondentů by tuto operaci chtělo kvůli partnerce či partnerovi.

Pokud jde o důvody, proč na tuto operaci nejít, se 47 % respondentek/respondentů obává výsledného fungování, 38 % respondentek/respondentů má z této operace strach, podle 37 % respondentek/respondentů nevypadá výsledek moc dobře, pro 34 % osob je to velký zásah do těla a necelá třetina respondentek/respondentů (30 %) se bojí, že si pak už neužije sex. 19 % respondentek/respondentů tuto operaci nechce z důvodu, že si chtějí ponechat možnost zplodit děti. Více viz tabulka níže.

Na tuto otázku jsme se dále zaměřili z hlediska genderové identity a podle toho, zda sterilizaci respondentky/respondenti nechtějí, chtějí, či ji již absolvovali.

Pokud jde o rozdíly vzhledem k genderové identitě osob, které se zúčastnily výzkumu, ženy nejvíce souhlasí s tím, že tuto operaci chtějí, aby byly ženami i po tělesné stránce (92 % souhlasných odpovědí). Také oproti ostatním více souhlasí s výrokem, že tuto operaci chtějí, aby mohly mít sex (68 % souhlasných odpovědí). Naopak se oproti ostatním tolik nebojí, že by výsledek nemusel fungovat moc dobře (28 % souhlasných odpovědí), nebo nemusel dobře vypadat (17 % souhlasných odpovědí).

Muži nejvíce souhlasí s výrokem, že tuto operaci chtějí kvůli dokončení úřední změny pohlaví (80 % souhlasných odpovědí). Ze všech skupin nejvíc nesouhlasí s výrokem, že tuto operaci nechtějí, aby měli možnost zplodit děti (16 % souhlasných odpovědí).

Obecně se nejvíc liší opět skupina nebinárních osob. Výrazně je to vidět např. u výroku „Tuto operaci chci, abych byl/a i po tělesné stránce žena/muž“ (28 % souhlasných odpovědí) nebo „Tuto operaci chci, abych mohl/a mít sex“ (14 % souhlasných odpovědí). Nebinární osoby pak více než ostatní souhlasí s důvody, proč tuto operaci nechtít (viz graf níže).

o4.13.jpg

Zásadním kritériem, podle kterého se výsledky výrazně liší, je to, zda sterilizaci respondentky/respondenti nechtějí, chtějí, či ji již absolvovali. Oproti ostatním dvěma se vždy odlišuje skupina těch, kteří tuto operaci nemají a ani nechtějí. Tato skupina nejvíce souhlasí s výrokem, že tuto operaci nechtějí, protože je to příliš velký zásah do těla (78 % souhlasných odpovědí). Naopak nejméně souhlasí s tím, že by tuto operaci chtěli kvůli partnerce/partnerovi (6 % souhlasných odpovědí).

Respondentky/respondenti, kteří uvedli, že mají v plánu tuto operaci absolvovat, nejvíc souhlasí s tím, ji chtějí za účelem dokončení úřední změny pohlaví (90 % souhlasných odpovědí), a dále, že chtějí, aby byli i po tělesné stránce ženou/mužem (86 % souhlasných odpovědí). Nejméně naopak souhlasí s tím, že ji nechtějí, aby mohli zplodit potomky (11 % souhlasných odpovědí).

Osoby, které tuto operaci již absolvovaly, nejvíce souhlasí s tím, že chtějí být ženou či mužem i po tělesné stránce (86 %). Podrobnosti jsou uvedeny v grafech níže.

o4.15.jpg

To je ze čtvrté zprávy vše. Pátá zpráva se věnuje možným změnám v legislativě v souvislosti s řešením zejména úřední tranzice.

 Obavy a přání trans lidí v ČR 

Třetí zpráva z výzkumu

Třetí zpráva z výzkumu, který realizuje spolek Trans*parent s podporou ILGA Europe, se zabývá přijetím ze strany okolí a zkušenostmi s diskriminací či šikanou kvůli genderové identitě.

Otázka šestá se zabývala hodnocením spokojenosti s přístupem lékařů a lékařek, blízkých a jiných osob a rovněž služeb v rámci tranzice i mimo ni.

Vůbec nejspokojenější byly respondentky/respondenti s podpůrnou skupinou, kterou neorganizuje nikdo ze sexuoložek či sexuologů (odpovědí naprosto spokojen/a a spíše spokojen/a bylo celkem 92 %). Následuje podpora kamarádů a kamarádek (90 %), spokojenost s přístupem současné sexuoložky či sexuologa (88 %), praktické lékařky či lékaře (86 %) a operatérky či operatéra (85 %). Spokojenost s podporou partnera či partnerky zaškrtlo rovněž 85 % respondentek/respondentů. Naopak největší nespokojenost byla zjištěna u dostupnosti hormonů (49 %), s lidmi na úřadech (60 %), s podporou v rodině (rodiče, prarodiče, sourozenci – 68 %) nebo s přístupem psycholožky či psychologa provádějící/ho vyšetření během tranzice (69 %). Více viz graf níže.

G1.jpg

Vzhledem k věkovým kategoriím byly zjištěny (chí-kvadrát testem) jen dva statisticky významné rozdíly, a to u spokojenosti s přístupem současné sexuoložky či sexuologa a u spokojenosti se zástupkyněmi a zástupci úřadů a institucí. V obou případech je nejméně spokojena kategorie osob od 20 do 29 let, naopak nejvíce spokojena se sexuoložkou/gem je nejmladší skupina osob do 19 let, se zástupci a zástupkyněmi úřadů je zase nejvíce spokojena nejstarší skupina osob od 30 let.

O něco více statisticky významných rozdílů bylo zjištěno vzhledem ke kategoriím vzdělání respondentů/respondentek. Mimo otázek spojených s přístupem současné/ho sexuoložky/ga a psychologa/žky, který/á prováděl/a vyšetření během tranzice, kde jsou v obou případech spokojenější respondenti/respondentky bez maturity, se jednalo o otázky spojené s přístupem spolužáků/žaček či kolegů/kolegyň, vyučujících a nadřízených. V těchto třech případech jsou naopak spokojenější respondenti/respondentky s maturitou.

G3.jpg

Nejvíce statisticky významných rozdílů bylo zjištěno vzhledem k genderové identitě respondentů/respondentek, a to v sedmi kategoriích. Ve všech případech vykazují nejmenší spokojenost nebinární osoby. Obzvlášť výrazný rozdíl byl zjištěn u spokojenosti s dostupností hormonů (spokojenost nebinárních osob = 22 %, spokojenost mužů = 44 %, spokojenost žen = 67 %) a u spokojenosti s přístupem lékařů či lékařek potřebných v rámci tranzice (spokojenost nebinárních osob = 50 %, spokojenost mužů = 78 %, spokojenost žen = 83 %). I v případě podpory v rodině jsou nebinární osoby oproti ostatním výrazně nespokojené (spokojenost nebinárních osob = 43 %, spokojenost žen = 62 %, spokojenost mužů = 75 %). Podrobnosti jsou uvedeny v grafu níže.

Osmá otázka zjišťovala, jak lidé reagovali na to, když se jim respondentky/respondenti svěřili s tím, že jsou trans. Obecně nejlépe na tuto informaci reagovali přátelé a kamarádky či kamarádi (v 73 % pozitivní reakce), a potom také partnerky/partneři či manželky/manželé (v 62 % pozitivní reakce). Naopak nejméně pozitivní reakce bohužel pocházely podle odpovědí od otce a matky (v obou případech ve 44 % negativní reakce, u otce pozitivní reakce jen ve 28 %, u matky v 36 %).

Rozdíly vzhledem k socio-demografickým kategoriím (věk, vzdělání, velikost bydliště a genderová identita) byly zjištěny pouze u varianty „Přijetí partnerem/kou nebo manželem/kou“, a to v případě věku a genderové identity.

Když se zaměříme na věkové kategorie a reakci po coming outu v rámci partnerského či manželského vztahu, data z výzkumu ukazují, že nejhoršího přijetí se dostalo nejstarším respondentkám a respondentům (30 let a více), kde byla zjištěna negativní reakce v 32 % případů, v obou dalších věkových kategoriích to bylo mezi 13 a 14 %.

Pokud jde o reakce po coming outu v rámci partnerského či manželského vztahu vzhledem k genderové identitě, nejvíce negativních reakcí bylo zaznamenáno v okolí žen (30 % oproti 13 % u mužů a 17 % u nebinárních osob). Naopak nejpozitivněji reagovali partneři/partnerky či manželé/manželky mužů (70 % oproti 49 % u žen a 54 % u nebinárních osob).  

V deváté otázce mohli respondenti/respondentky uvést, zda se někdy stali obětí diskriminace, šikany či ponižujícího chování vzhledem k jejich genderové identitě. 110 osob (28 %) napsalo, že žádnému takovému chování nečelily. Ostatní uváděli nejčastěji negativní zkušenosti od odborníků v pomáhajících profesích (lékaři a lékařky, psychologové a psycholožky, sexuologové a sexuoložky, kněží a podobně), a to v celé čtvrtině případů. Ve 24 % to byla diskriminace, šikana nebo ponižující chování ve škole, a ve 21 % od blízkých či známých osob. V 8 % bylo uváděno toto chování od neznámých lidí např. na ulici, na WC, v obchodech, barech atd. Podrobnosti viz graf níže.

To je ze třetí zprávy vše. Čtvrtá zpráva se bude zabývat plány a zkušenostmi respondentek/respondentů s tranzicí.

Druhá zpráva u výzkumu

Druhá zpráva z výzkumu, který realizuje spolek Transparent s podporou ILGA Europe, se zabývá tím, jak se trans osobám v ČR žije, jak může trans identita ovlivňovat život nebo co ho trans lidem komplikuje.

Na otázku: „Jak se Vám jako trans osobě v současné době v ČR žije?“, odpověděla necelá třetina respondentek/respondentů (32,8 %, tj. 130), že se zde necítí dobře, naopak dvě třetiny osob zapojených do výzkumu uvedlo, že se jim zde žije dobře.

Když se na stejnou otázku podíváme z hlediska vybraných socio-demografických kategorií (gender, věk, velikost obce, vzdělání), byly zjištěny statisticky významné rozdíly v pociťované kvalitě života mezi respondentkami/respondenty dle genderu, věku a vzdělání (hladina významnosti chí-kvadrát testu byla ve všech těchto případech 1 %). Nejspokojenější s životem v naší republice v rámci uvedených kategorií byly ženy (77 % se zde cítí dobře), lidé nad 30 let (80 % se zde cítí dobře) a osoby s maturitou (71 % se zde cítí dobře). Naopak jako nejméně spokojená s životem v ČR je podle odpovědí skupina nebinárních osob (pouze 35 % se zde cítí dobře).

Dále se mohli respondenti/respondentky volně rozepsat o tom, proč se jim zde dobře nežije, pokud něco takového existuje. Sešlo se 279 skutečností od 187 osob. Nadpoloviční většina toho, co bylo zmiňováno (konkrétně 152 odpovědí, tj. 54 %), se týkala přístupu druhých lidí v rámci společnosti neuznávající škálu identit, jejich neinformovanosti, nepochopení, patologizace trans lidí, stereotypů, předsudků až sociálního vyloučení, diskriminace nebo šikany. Byl zmiňován rovněž nezájem médií, konzervativní politici či stereotypní zobrazování trans lidí v médiích, chování úředníků, problémy s passingem, vhodným oblečením, nechtěná pozornost nebo misgendering.

Některé z odpovědí, které popisují to, co v ČR trans či nebinárním lidem komplikuje život:

-       „1) nutná sterilizace pro úřední změnu pohlaví – jsou trans lidé (jako já), kteří nechtějí nebo nemohou podstoupit sterilizaci a musí se tak potýkat s problémem neustálého coming outu v práci/brigádě/škole/doktorů kvůli pohlaví v OP a rodnému číslu; 2) komise před operací (konkrétně teď u FTM mastektomie) – proč nestačí jen souhlas sexuologa, který stejně již dávno před mastektomií musel odsouhlasit předepsání hormonů?“

-       „A že se vůbec uvádí pohlaví v dokladech a v rodném čísle. Doktoři nemají moc informací o genderu jako takovém a myslí si, že gender jde nějak objektivně zjistit z otázek typu "jak často masturbujete", místo aby s člověkem prostě probrali, jak se sám bere nebo jaké genderové role mu sedí. A navíc je sexuologů, kteří by se vůbec transgenderovosti věnovali, příliš málo, jsou velké čekací lhůty, doktoři se chovají arogantně a klidně jsou na pacienty hnusní nebo je osahávají, protože vědí, že jim to projde... hormony mají co pár měsíců výpadky... a když už někdo na sterilizaci chce, tak musí absolvovat nechutnou komisi, kde cizí lidi a "odborníci" rozhodnou, zda je člověk dost trans a zda se mu teda ta sterilizace povolí. Taky je nepříjemné, že hodně lidí tu má předsudky vůči trans lidem. Denně se setkávám s misgenderingem, někteří mě bohužel misgenderují, i když je upozorním, že se spletli, a to přestože se prezentuju maskulinně. Jednoduché není ani dojít si na záchod ve městě nebo na veřejnou plovárnu, je mi nepříjemné, když mi ostatní dají najevo, že jim vadí jít na stejné záchody jako já (ať už na dámách nebo na pánech).“

-       „Jakožto nebinární osoba, která by ráda prošla alespoň částečnou tranzicí (tj. top surgery), mám dojem, že se mnou systém vůbec nepočítá – většina odborníků, kteří by mi měli technicky vzato pomáhat, vlastně ani nevěří, že nebinární identity existují.“

-       Lékařská diagnóza je stigmatizující. Nejsem psychiatricky nemocný, ale je na mě tak všude nahlíženo.“

-       „Lidi řeší, co je normální a co ne, a podle toho soudí. Neberou v potaz, co je člověku příjemné a co ne.“

-       „Má nebinární identita pro systém, sexuology a většinu lidí neexistuje. Out jsem jen před lidmi, kteří to chápou. Systém mi nedovoluje podstoupit změny, které bych chtěl*a, bez diagnózy "transsexualita" a lhaní o tom, jak se cítím, na což mentálně nemám.“

-       „Mám obavy s coming outem jako osoba, která si zatím není jistá tím, jestli chce podstoupit hormonální terapii, resp. není připravená na tuto léčbu v současné době nastoupit. Mám pocit, že když řeknu, že jsem trans FtM, tak se ode mě očekává, že začnu s fyzickou tranzicí a že budu muset stále splňovat všechny stereotypy pohlaví, s jakým se identifikuji, přestože jsou mi některé z nich cizí. Mám obavy z toho, že budu pod drobnohledem ohledně toho, jak tyto stereotypy splňuji. Mám pocit, že by mě coming out (který by mi vnitřně velmi pomohl, protože mi vadí, když mě okolí (zejména muži) vnímá jako ženu) uvrhl do situace způsobující zase jiný typ diskomfortu. Mám tedy pocit, že řešení pro mě v této situaci neexistuje. A to kvůli tomu, že společnost není dost informovaná a že nás zná jen jako ty, kteří se nechávají "přeoperovat". Kvůli tomu se mi v naší společnosti nežije dobře a bezpečných míst je málo. Domnívám se, že navzdory tělesné dysforii, kterou zažívám, by mi v této fázi života stačilo, kdyby mě přestali brát jako ženu lidé, se kterými např. pracuji a jsem s nimi v denním kontaktu, což by se coming outem mohlo vyřešit. Ale riziko takového kroku považuju za vysoké už jen proto, že u nás není právně ošetřena diskriminace menšin.“

-       „Nelíbí se mi nutnost odstranění reprodukčních orgánů (oficiálně znemožnění reprodukční funkce, ale co jiného to je) pro úřední změnu M/F v občanském průkazu. A taky to, že se zdůrazňuje dobrovolnost tohoto rozhodnutí. Když dítěti řeknu, že dostane čokoládu (M/F v občance) když vynese odpadky (operace), je rozhodnutí zcela dobrovolné, nebo když chce čokoládu tak prostě ty odpadky vynese? Ale jinak mě skutečně nikdo fyzicky nenutí.“

-       „Omezená schopnost tolerance ze strany většinové společnosti, která se projevuje tím, že TS žena je okolím trpěna, ale nedostane už od něj šanci na důstojný či naplněný život. Mám na mysli obtíže s hledáním zaměstnání, projevy společenského vyloučení, nulovou šanci na nalezení partnera, a bohužel také špatnou připravenost odborníků v pomáhajících profesích (kliničtí psychologové) či zastaralost přístupu k péči o TS osoby. V této zemi se mně nežije dobře z více důvodů, ale jedním z nich je, že se jako TS žena cítím jako druhořadý člověk např. proto, že dle slov okolí nemohu mít na rozdíl od biologických mužů a žen děti ani rodinu. Vážně uvažuji o tom, že v budoucnu po operaci pohlaví opustím ČR.“

-       „Otázky typu: "To je holka, nebo kluk?"

-       „Přál bych si, aby lidé byli více informovaní. Vždyť se neustále hovoří o různých tématech, tak proč se nemůže více hovořit o tomto tématu? Že by byl problém v tom, že jsou lidé v českých měřítkách hloupější v tom ohledu, že jsou méně přizpůsobiví a chápavější? Dokud nikdo neví, kdo jsem "byl původně", je vše v pořádku. Problém nastane, když se někdo o mé minulosti dozví.“

-       „Stát zbytečně řeší, co mám v rozkroku.“

-       „Transfobie - např. narážky na to, jak by měl vypadat a chovat se "tradiční" muž či žena“

-       „V restauracích a hospodách menších měst často pánské WC kabinky přístupné jen na vyžádání si klíče na baru/výčepu... Nepříjemné a stresující.“

-       „Ve společnosti není ani tak konzervativismus, jako snaha o pravěk revival.“  

Třetí otázka byla obecnějšího rázu a v odpovědích se tedy odrážely jak vlastní zkušenosti respondentek/respondentů, tak i zkušenosti z jejich okolí. Jednotlivé aspekty života, které by mohlo nějak ovlivnit to, že je člověk trans, byly hodnoceny na pětibodové škále od „rozhodně negativně“ (bod 1) po „rozhodně pozitivně“ (bod 5), v nabídce byla však i možnost „nevím, nedokážu posoudit“. Následující graf zobrazuje výsledek na zredukované tříbodové škále po sloučení bodů 1 s 2 a 4 s 5.

Podle odpovědí jsou největší komplikací pro trans osoby návštěvy veřejných sportovišť, jako jsou plovárny, fitness centra, šatny a podobně, a rovněž návštěvy veřejných toalet (negativní ovlivnění označilo 76 %, resp. 69 % respondentek/respondentů). Více než polovina respondentů pociťuje negativní vliv toho, když je člověk trans, i na partnerské vztahy (54 % odpovědí) a vztahy v rodině (51 % odpovědí).  Převaha negativního ovlivnění je i v oblasti práce a kariéry (47 % odpovědí), životní spokojenosti (46 % odpovědí), školy (46 % odpovědí) nebo vztahů s lidmi obecně (42 % odpovědí).

Naopak nejpozitivněji vnímají respondentky/respondenti vliv trans zkušenosti na míru vlastní tolerance a pochopení vůči druhým (pozitivní ovlivnění označilo 65 % respondentek/respondentů). Podrobnosti jsou uvedeny v grafu níže.

Když se na tuto otázku podíváme z pohledu zjišťovaných socio-demografických kategorií (opět testováno chí-kvadrátem), nalezneme určité rozdíly, a to zejména vzhledem k věku a genderové identitě.

Z pohledu různých věkových kategorií to vypadá, že lidé mladší hodnotí uvedené aspekty negativněji než lidé starší. Týká se to zejména návštěv veřejných sportovišť a veřejných toalet, životní spokojenosti a kvality lékařské péče.

Nejvíce se respondentky/respondenti u této otázky liší vzhledem ke své genderové identitě, a to v šesti aspektech z jedenácti. Výrazně negativněji hodnotí situaci nebinární lidé, ve dvou případech jich dokonce 100 % uvedlo negativní vliv toho, že jsou nebinární, na jejich život (Práce, kariéra a návštěva veřejných toalet). Pro 97 % z nich je to i komplikace ve vztazích s lidmi obecně. Ženy hodnotí nejvíce negativně vliv na jejich práci a kariéru (84 %), na vztahy v rodině (79 %) a návštěvu veřejných toalet (75 %). Muži hodnotí nejvíce negativně návštěvu veřejných toalet (91 %), vliv na práci a kariéru (87 %) a vztahy v rodině (69 %).

To je ke druhé zprávě vše, příště se můžete těšit na zprávu zabývající se přijetím okolím a zkušenostmi s diskriminací či šikanou kvůli genderové identitě.

První zpráva z výzkumu

Tato první zpráva z průzkumu v rámci české transgender komunity (celkem 27 otázek, 396 respondentů a respondentek) obsahuje základní informace ohledně preferované genderové identity a věku zapojených osob, otevřenosti ohledně této identity a jejího vnímání. Další zprávy tematicky zaměřené na jednotlivé zkoumané oblasti budou následovat.

Genderová identita respondentek a respondentů zapojených do výzkumu

Více než polovina respondentů/respondentek (57 %, tj. 225) uvedla, že se identifikuje jako trans muž (FtM) nebo čistě jako muž bez přívlastků. Necelá třetina všech respondentů/respondentek (29 %, tj. 116) uvedla, že se identifikuje jako žena či trans žena (MtF). 13 % osob (tj. 51) se označilo jako nebinární (včetně jedné agender a jedné genderfluid osoby). Některé nebinární osoby uvedly, že se současně identifikují jako trans (nebinární, trans muž – 4 %, nebinární, trans žena – 2 %). Dotazník vyplnily i 3 osoby, které se označily jako intersex (ale z toho dvě bez bližšího určení genderu), což činí necelé jedno procento vše zúčastněných.

Otevřenost respondentů/respondentek ohledně jejich genderové identity

Pokud jde o otevřenost ohledně své genderové identity vůči druhým, všechny čtyři možnosti této otázky jsou co do počtu osob, které je označily, vyrovnané. Po 26 % mají tato tři tvrzení: „Netajím to před nikým, je to součást mé osobnosti“, „Svěřil/a jsem se mnoha lidem v mém blízkém okolí“ a „Nesvěřuji se nikomu, nebo jen ve výjimečných případech“. 22 % respondentek či respondentů označilo variantu „Občas se někomu svěřím“. Dalo by se tedy říci, že 52 % osob, které se zúčastnily průzkumu, je v tomto ohledu spíše otevřenější, ostatní se svěřují spíše méně.

Vnímání transgender identity

Součástí dotazníku byla i polootevřená otázka zaměřená na to, jak účastnice/účastníci výzkumu vnímají „trans identitu“. Odpovědi, které byly pestré, jsou v následujícím přehledu zobecněny do několika kategorií. Nejčastěji byla uváděna odpověď, že se jedná o vrozenou vadu či poruchu (47 %, tj. 185 respondentek/respondentů). V 37 % (tj. 145) případů byla uváděna odpověď, která by se dala zobecnit tak, že trans* osoba se nachází v některém bodě z genderového spektra. Všechny ostatní odpovědi tvoří v souhrnu 17 %. Za zmínku stojí např.: „Je to fakt, jedna z charakteristik člověka, normální věc“ (5 %), „Problém, co komplikuje život, handicap“ (3 %) nebo naopak „Součást mé cesty, dar“ (necelé 1 %).

Věk a doba prvního uvědomování si své identity

Průměrně respondentky a respondenti uváděli, že si začali svoji genderovou identitu uvědomovat zhruba ve 13 letech. Nejnižší uváděný věk byl 2 roky a nejvyšší 47 let. Toto číslo se však liší vzhledem k tomu, s jakým genderem se osoby zapojené do výzkumu identifikují. Nejnižší věk uváděly intersex osoby (12 let), o něco vyšší muži (13 let), pak ženy (14 let) a nejvyšší věk v průměru uváděly nebinární osoby (15 let).

Průměrný věk osob, které se do průzkumu zapojily, je zhruba 26 se směrodatnou odchylkou 9 let (tj. většina osob měla 17-35 let), přičemž nejmladší bylo 13 a nejstarší 60 let. Dvě osoby uvedly věk nad sto let, proto celkový součet dělá 394 respondentů a respondentek místo obvyklých 396. Výsledky se opět mírně liší mezi hlavními kategoriemi genderových identit. V průměru nejmladší ve výzkumném souboru jsou muži (23 let), o něco starší jsou pak nebinární osoby (24 let), intersex osoby (26 let) a ženy (32 let).

Složení respondentů/respondentek podle vzdělání

Pokud jde o nejvyšší dosažené vzdělání (s výjimkou základního, které mohlo být i neukončené), většina respondentů/respondentek (63 %) uvedlo vzdělání s maturitou (z toho 41 % SŠ a 22 % VOŠ nebo VŠ), 37 % pak vzdělání bez maturity (z toho 28 % ZŠ a 9 % SŠ).

Složení respondentů/respondentek podle velikosti bydliště

Více než čtvrtina, tedy 26 % (103), z respondentů/respondentek našeho průzkumu uvedlo, že žije v Praze (obci na milion obyvatel). Obec do dvou tisíc obyvatel označilo 17 % (tj. 67) osob. Nejméně byla zastoupena kategorie mezi sto tisíci a milionem obyvatel (12 %, tj. 47 respondentů/respondentek).

Postupně se můžete těšit na zprávy zaměřené tematicky např. na subjektivně pociťovanou kvalitu života v ČR trans osobami, přijetí okolím a zkušenosti s diskriminací či šikanou kvůli genderové identitě, reflexe současné legislativní úpravy změny pohlaví v ČR nebo osobní zkušenost s procesem tranzice včetně hodnocení služeb, lékařů a dalších osob zapojených do tohoto procesu.

Průzkum na téma „Obavy a přání trans lidí“ je realizován neziskovou organizací Transparent (https://www.transparentprague.cz/dotaznik2018/) za finanční podpory ILGA Europe v rámci projektu Creating Opportunities. Sběr dat probíhal v období od 7. 7. do 11. 9. 2018. K dotazníku s 27 otázkami se shromáždilo 396 validních odpovědí.